Existuje mnoho pěkných textů o tom jak semenařit. Přečetl jsem si jich několik a podlehl jsem dojmu, že pěstovat si vlastní semena je úplná hračka a jde to úplně samo. Praxe mi ukázala, že to není ani zdaleka pravda.
Prvním zásadním omylem, který jsem udělal nejen já, ale i mnozí moji přátelé, byla úvaha – „když už to vykvetlo, tak to necháme na semena“. Týkalo se to především salátů, které jsme nesklidili včas. Pak různých sem tam zapomenutých mrkví, které v záhonu přežily zimu – pokud byla zrovna mírná. A pak také nějakých sem tam záměrně ponechaných kapust, zelí a dalších brukvovitých rostlin. Ponechávali jsme je většinou záměrně, abychom viděli „jak to kvete“. A bohužel se obvykle jednalo o horší kousky. Ty pěkné jsme snědli.

Jaký to mělo důsledek? Inu jaký jiný než ten, že se do příští generace předaly jen takové vlastnosti, které měly mateřské rostliny. Čili potomci salátů, které rychle vykvetly, vykvétaly většinou stejně rychle nebo rychleji. A ze semen malých zapomenutých mrkví nebo ponechaných nevydařených kapust či zelí moc pěkných rostlin taky nevyrostlo. Neplatí to samozřejmě úplně nevyhnutelně, ale každopádně pravděpodobnost dobré sklizně je u takových semen výrazně menší. Alespoň tedy na naší zahrádce to tak je.

Druhým zásadním omylem byl závěr – „takhle daleko od sebe by se to už nemělo zkřížit“. V praxi se ukázalo, že v některých případech není žádná vzdálenost dost velká – zvlášť na malé zahrádce :-). A tak se stalo, že se nám různé rostliny zkřížily a v dalším roce jsme se nestačili divit.

Takže už jsme zažili, že se zkřížily cukety a patisony. Schovali jsme si semena z cuket nic zlého netuše a další rok jsme zírali – vyrostly nám bílé cukety s kůrou tuhou jako mají patisony a chutnaly něco mezi oběma plody. Nelíbilo se to nikomu, proto jsme je dál nepěstovali. Dále se nám zkřížily různé brukvovité rostliny a samy se vysemenily, takže nám v další sezoně vyrostla na záhoně – kromě podivných zelokapust – i dosti děsivá obrovská kedlubna, na níž vyrůstaly malé rostliny zelí či kapustiček. Ani jsme neměli odvahu zkusit jak to chutná. Bohužel jsem nic z toho nevyfotil, takže to klidně můžete považovat za „zahradnickou latinu“.

A posledním omylem byla pohodlnost až lenost při sběru a uchovávání semen – čili „to si nemusím popisovat, to přece poznám“ a nebo „ono se nic nestane, když to vyloupu zítra nebo pozítří.“ Chyba, chyba a zase chyba. Když například zavěsíte různé brukvovité rostliny, aby uschly, než budete vyloupávat semena, tak si můžete být téměř jisti, že až budou suché, nepoznáte skoro nic. Mě se takhle podařilo usušit kadeřávky, mibunu, mizunu a saláty a pak už jsem se mohl jen dohadovat co je co. Saláty mají samozřejmě jiná semena a mají je v chomáčcích, podobných pampeliškám, ale ostatní tři druhy se v suchém stavu téměř nedaly odlišit. Plody mají tenké dlouhé lusky a semena také skoro stejná. Dále se mi vymstilo nechat semena v misce ve skleníku s přesvědčením, že se jim tam do dalšího dne nic nestane. Stalo – sežraly je myši. Takže lenost může velmi snadno zhatit vaše semenářské úsilí.

Pokud máte zkušenosti jiné a semenaření vám jde opravdu snadno a samo, pak vám docela závidím, protože moje semenářské pokusy dopadly zatím docela nevalně. Inu, musí se to umět a musí se to dělat pořádně. Proto nadšeným začátečníkům vřele doporučuji semena kupovaná a semenářské pokusy zatím nechávám odvážnějším jedincům.

Napadlo mne také v této souvislosti, že takto nějak to mohlo v minulosti být s tzv. „místními odrůdami“ zeleniny a luštěnin. Zřejmě byly produktem neustálého každoročního samovolného křížení mezi různými planými i vyšlechtěnými druhy, sem tam doplněného nějakými semeny získanými odjinud. Usuzuji ze svých zkušeností, že se patrně nejednalo o žádné „stabilní odrůdy“, ale o neustálý proměnlivý vývoj v určitých mezích. A až teprve v posledních cca 150 letech se velká zahradnictví a semenářské firmy zasloužily o dnes tak běžnou standardizaci některých osvědčených odrůd.