V mnoha směrech v životě platí, že zkušenosti jsou nepřenosné a každý si je musí udělat sám. A týká se to nejen životních zkušeností, ale i toho, jakým plodinám se bude nejlépe dařit právě na vaší zahrádce.

Není jiné cesty, než to cíleně zkoušet. A není to věru nic jednoduchého, protože každý rok je trochu jiný. V každé sezoně se více daří jiným plodinám, takže pokud chcete pěstovat opravdu biologicky, bez chemie a umělých hnojiv, pak nezbývá, než si vypěstovat jistý cit. A taky získat zkušenosti – jak jinak než poučením se z vlastních omylů a nezdarů.

Je běžné, že i v rámci jedné zahrádky – zvlášť pokud je větší – existují významné rozdíly v množství světla, tepla, vláhy a větru. Na naší zahrádce máme zhruba 5 oblastí:

  • záhony ve foliovníku, kde je od brzkého jara po pozdní podzim teplo až horko, pokud se nevětrá, tak i hodně vlhko a pokud se větrá, tak rychle sucho, a rosliny zde bez problémů přežijí i menší mrazíky
  • závětří za foliovníkem, téměř úplně chráněné proti větru, kde je nejvíce sluníčka a teplo již časně z jara až dlouho do podzimu, ale před mrazíky tu rostliny nic nezachrání
  • záhony u sadu, kde je taky hodně sluníčka, ale přeci jen tam trochu fouká, takže tam jsou příznivé podmínky jen během obvyklé sezony
  • záhony u studny, kde je dost sucho a vyprahlo, nefouká tam vůbec, ale slunce tam ale svítí jen pár hodin kolem poledne, sezona je tam citelně kratší, protože je okolo hodně zastínění
  • záhony za sadem, kde dost svítí slunce, ale i hodně fouká a někdy dost studeně, protože se tamtudy prohání větry od severozápadu, proto zde vydrží jen odolnější plodiny a mrazíci zde mrazí mnohem více než jinde na zahrádce

Možná vám tento přehled přijde poněkud hnidopišský, ale z hlediska plodin má své opodstatnění. A hlavně, praktickými pokusy a omyly jsem si ověřil, že sázet rostliny bez rozmyslu kamkoliv opravdu nelze. Každopádně ale platí, že člověk se stále učí a platí to o to silněji v dnešní klimaticky neklidné době.

O tom, jaké podmínky z hlediska světla, tepla, vláhy apod. každá rostlina potřebuje, se snadno dočtete všude v literatuře, nebudu to zde zbytečně opisovat. Spíše se zde chci rozepsat o tom, jaké plodiny se osvědčily nám a proč. Obecně platí, že u nás na zahrádce pěstujeme jen takové plodiny, které mají dobrou výtěžnost zelené hmoty či plodů, protože jinak člověk rychle podlehne zklamání. Ať si kdo chce co chce říká, práce na zahrádce je náročná, zvlášť když ji člověk dělá jen ve volném čase jako já. Proto je potřeba mít pocit uspokojení – pocit, že to stálo za to.

Takže co nejčastěji pěstujeme:

  • Saláty – pěstujeme vždy menší množství a průběžně během sezony. Není žádné umění vypěstovat hromadu salátů a pak nevědět co s nimi. Postupně jsme zavrhli klasické hlávkové saláty, protože příliš snadno vybíhají do květu. A jakmile nasadí na květ, tak nám zhořknou a nikdo je nechce jíst. Proto pěstujeme hlavně kadeřavé saláty, dubáčky, ledové saláty apod. Nedají se ale nijak skladovat ani zamrazit – výsledkem je bláto, které nikdo nechce. Ale letos zkouším zamrazit odšťavenou sálátovou šťávu. S jablky to funguje bez problémů, tak to zkouším i se zeleninovými šťávami.
  • Okurky hadovky – během sezony se jich nemůžeme nabažit, ale opět – nedají se nijak uchovat, chci ale také zkusit zamrazit šťávu z nich stejně jako u salátů.
    Cukety – milujeme italská a indická jídla a z cuket se tato jídla dobře vaří. Také se výborně grilují. Pro zbytek roku cukety mrazíme – nakrájíme na kolečka cca 1 cm silná, podle velikosti je případně ještě dále překrájíme na poloviny či čtvrtiny, naskládáme do plastových krabiček s víčky (co se dají koupit všude v supermarketech a jsou určené do mrzáků) a zamrazíme.
  • Kadeřávek – velice všestranná zelenina, mladé lístky se výborně hodí do salátů, tužší jsou skvělé do polévky. Do zásoby listy mrazíme (v krabičkách). Zároveň podotýkám, že tyto rostliny dokáží odolat i opravdu velkým mrazům, takže vydrží na záhoně po celý rok a v zimě i brzy z jara jsou velice chutné. Letos v lednu nám na zahrádce kadeřávky bez jakéhokoliv zakrytí bez problémů přežily i dvaceti stupňové mrazy.
  • Mangold – vynikající zelenina do polévek i do salátů, skvěle se mrazí. Klasická odrůda s dlouhými bílými řapíky má jemnější listy, spíše „salátovité“. Odrůda Gator zase více připomíná špenát – vzezřením i chutí, ale na rozdíl od špenátu roste bez problémů celoročně. Všechny mangoldy dávají velké množství zelené hmoty.
  • Brokolice – nám se velice osvědčila, plodí po celou sezonu a často i dlouho do podzimu, stačí průběžně sklízet hlavičky. Vloni nám – k našemu velikému překvapení – brokolice volně rostoucí na záhoně plodily až do začátku prosince. Podzim byl dosti mírný, přes den bylo docela teplo a brokolice kupodivu přežily i slabší noční mrazíky. Zabily je až lednové supermrazy. Ještě lépe se jim daří ve foliovníku, tam jsou téměř 2x větší než na záhoně a plodí minimálně o měsíc dříve. Na zimu je mrazíme.
  • Špenát – obvykle ho vysejeme velmi brzy, třeba už na konci února a pak už během března máme báječnou sklizeň. Letos bylo všechno jinak, ještě na začátku března byla půda promrzlá, nedala se rozumně obdělat, proto jsem vysil skoro až na konci března. Pak ale hned udeřilo jaro a tak se stalo, že ze špenátu letos nebylo skoro nic. Klasický špenát totiž nemá rád vyšší teploty. Ke klíčení potřebuje spíše nízké teploty a nejlépe naroste když je přiměřeně chladno. Teplo vyloženě nesnáší. Když se urodí, tak ho mrazíme, když ne – tak ne… 🙂 Zatím se mi nikdy nepodařilo vypěstovat novozélandský špenát, který roste dobře během léta. I když jinde prý roste jako plevel, u nás nikdy ani nevyklíčí. A je jedno jak semena máčíme apod.
  • Dýně – osvědčily se nám hlavně špagetová dýně a dýně Hokkaidó. Z obou se velice snadno vaří (když se vám podaří oškrábat jejich tuhou kůru – používáme běžnou škrabku na zeleninu), jsou velice chutné a snadno se i zmražují.
  • Růžičkové kapusta – ne vždy se nám podaří a zatím nevím přesně proč. Ale když se podaří, tak je skvělá, mnohem lepší než z obchodu.
  • Mrkev – nenapadá mne, co objevného o ní napsat. Je to taková stálice, bez níž si už zahrádku nedovedeme představit. Uložení na zimu jsme zatím neřešili, protože jsme jí nikdy neměli tolik a vždy se snědla ještě na podzim.
  • Libeček, kadeřavá petržel, celer na nať – další stálice naší zahrádky, rostou skoro všude a skoro bez problémů. Sušíme nebo mrazíme.
  • Kapusta a zelí – opět, ne vždy se nám podaří a zatím nevíme proč, ale když se podaří tak výsledek rozhodně stojí za tu námahu. Jsou podstatně chutnější než ty z obchodu.

Výčet samozřejmě není kompletní, pěstujeme ještě kedlubny giganty, různé bylinky a koření apod. Ale nepředstavujte si žádné veliké objemy. Prof. Růžička ve své Eubiotice předpokládá, že by si lidé mohly vypěstovat doma zhruba 25% potravin (při rozloze pozemku cca 2000 m2 :-). My zvládáme při rozumném úsilí tak cca 10%, max. 15%, pochopitelně na menší ploše. Samozřejmě, kdyby byla nutnost, snažili bychom se více. A co se týká konzervace – nejčastěji mrazíme, protože je to nejsnazší. Kdyby byla nutnost řešit to jinak, samozřejmě bychom zkoušeli jiné způsoby. Ale v každodenním shonu dnešních dnů nemáme síly a čas.

Ještě pro úplnosti co se nám neosvědčilo a proč:

  • Květák – podařilo se nám ho sice přimět k vytvoření hlávek (poměrně malých) a sice byly dosti dobré, ale celkově jsem si z toho odnesl závěr, že to nestojí za tu námahu. U nás na zahrádce se mu prostě moc nedaří a to ani ve foliovníku – tam ho sežrali bělásci a slimáci.
  • Kozlíček polníček – ačkoliv mi velice chutná, tak jsme ho po několika pokusech přestali pěstovat. Vyrostly nám vždy velice malé trsíčky s malými lístky, které se dosti obtížně zpracovávaly. Výsledek tedy naprosto neodpovídal vynaloženému úsilí s plením, kypřením apod.
  • Klasické kedlubny- nedaří se nám nedaří a neúspěchy převažují nad úspěchy. Praskají, kazí se, jsou dřevnaté. Zvolna je vzdávám.