Max Jensen z Permalotu mi půjčil k přečtení velice pozoruhodnou knihu „Creating Life Together“, kterou napsala Diana Leafe Christian (
http://www.dianaleafechristian.org), která pracovala jako editorka Communities Magazine. Její knihu v zahraničí vysoce oceňuje velmi mnoho lidí, kteří mají praktické zkušenosti s budováním a udržováním komunity.
Musím říci, že kniha mě velice silně zaujala hned od první stránky a měl jsem chuť nad jejími anglicky psanými stránkami stylově zvolat - „Wow, that's it!“ Autorka totiž ve své knize hned od samého začátku vyvrací různé romantické představy o tom jak se komunita vytvoří jaksi sama, když se sejdou nadšení lidé. Hned jsem si v duchu parafrázoval s Woody Allenem – tohle je snad vše, co jsem si kdy myslel a co jsem tušil o komunitách, ale bál jsem se na to zeptat a mluvit o tom (protože jsem měl špatné zkušenosti s různými nadšenci, plnými romantických představ, kteří zaručeně věděli vše nejlépe)...
Autorka naopak na rovinu upozorňuje, že v praktickém životě neuspěje 90% skupin, snažících se vytvořit fungující komunitu. Některé skupiny nikdy skutečnou komunitu nezaloží a zůstanou jen ve stádiu planých snů a idealistického utopistického plánování. Další iniciativy se rozpadnou na začátku realizace, protože nedokáží zvládnou první praktické problémy, jiné iniciativy brzy po rozjedu zahynou na všeobecné vyhoření a rozčarování, protože se nedostavila očekávaná „věčná“ nirvána, jiné skupiny finančně zkrachují kvůli nereálným plánům. Doopravdy uspěje pouze 10% iniciativ. Autorka ve své knize rozebírá, čím to je, že oněch 10% to dokáže a 90% ne.
Rád bych zde postupně uveřejnil několik textů, ve kterých se chci nad touto knihou zamyslet. Na začátek tu ale mám video. Televize Peak Moment nabízí na serveru YouTube rozhovor s Dianou Leafe Christian (
http://www.youtube.com/watch?v=nlMDckgqU30). Rozhovor je rovněž vysoce zajímavý. Nabízím vám stručný přepis hlavních myšlenek.
Různí lidé na celém světě uvažují o tom, jak se vytváří komunita. Diana Christian je osobou, které se této otázce věnuje dlouhodobě. Ve své knize „ Creating Life Together“ se pokusila ze svého pohledu ukázat, co a jak dělá těch 10% komunit, které uspějí a fungují a proč neuspělo oněch zbylých 90%. Autorka tuto knihu napsala po té, co už pracovala 10 let jako editorka Communities Magazine a navštívila mnoho komunit na celém světě. Díky tomu v praxi objevila, že úspěšné komunity dělají mnoho věcí podobně, naopak neúspěšné komunity dělají mnoho podobných chyb.
Především je potřeba, aby komunita měla jasně definovaný cíl a smysl své existence, aby všichni členové tyto cíle sdíleli. Společná vize se také může chápat tak, že takto vidíme svět nebo že takovým bychom svět chtěli mít a proto na tom společně pracujeme. A od toho se odvíjí cíle a způsoby jejich realizace. Různé komunity pochopitelně mají různé cíle a různý smysl své existence.
Za druhé je potřeba zavést férový způsob rozhodování a pokud se komunita rozhodne pro společné rozhodování konsenzem, pak je potřeba si tento styl rozhodování dobře procvičit. Právě rozhodování je totiž opravdu kritické pro fungování komunity. Mnozí lidé hledají konsenzus jen velmi obtížně a dostávají se do neřešitelných situací, ale to vše jen kvůli tomu, že nemají základní znalosti o tom jak společně rozhodovat. Za posledních 15 až 20 let se mnohem více rozšířily znalosti o tom jak společně v komunitě rozhodovat a to především díky tomu, že je více lidí, kteří jsou schopni ukázat ostatním, jak správně tento způsob rozhodování realizovat. Tento druhý bod by se dal shrnout jako „rovnoprávný přístup k moci“.
Dále je potřeba všechny důležité myšlenky a důležitá rozhodnutí zapsat. Týká se to absolutně všeho – společných cílů, finančních práv a povinností, vlastnictví majetku, právní zodpovědnosti, zodpovědnosti a práv, způsobů komunikace, způsobů vzájemného chování, způsobů řešení konfliktů, co dělat při různosti názorů a postojů. Protože později mohou vzniknout spory o to, co se vlastně rozhodlo, každý člověk si to zapamatuje po svém. Proto je potřeba mít kam se podívat. Je také potřeba mít vypracované postupy, jak udržet lidi u toho, o čem se rozhodlo.
Mnoho nových komunit ale o ničem takovém nepřemýšlí, protože mají romantické představy o tom, jak bude vše v komunitě lepší a jiné. Je to podobné jako po svatbě – líbánky jsou nádherné a všichni doufají, že tak to bude pořád. Jenže tak jednoduše to nefunguje.
Lidé se na workshopech často ptají, zda je založení nové komunity podobné uzavření manželství nebo založení firmy nebo se to podobá náročné a dlouhé cestě kolem světa – odpověď je jednoduchá, je to toto vše dohromady. Při tom všem potřebujete to, co bývá obvykle spojováno s „pravou hemisférou“ - společnou vizi, komunikaci bez překážek, férové jednání a rozhodování, čestnost a otevřenost. Kromě toho ale potřebujete i aktivity odpovídající „levé hemisféře“ - řešení finančních záležitostí, rozpočty, vyřešení vlastnictví majetku, naučit se, jak společně rozhodovat, jak vést účetnictví. Mnoho lidí má „hvězdy v očích“ a „vizi v srdci“ a nechápou, že bez praktických dovedností se neobejdou.
Komunita se opravdu poněkud podobá firmě – když máte společně vlastnit majetek, ať už na vesnici nebo ve městě, pak potřebujete mít podnikatelské dovedností, abyste to zvládli. Mnoho komunit zkrachuje kvůli problémům se zákonem. Mají vize kooperace a sdílení prostředků, ale nakonec to dopadne tak, že se mezi sebou soudí kvůli financím a majetku.
Dále potřeba vypracovat si postupy, jak přijímat nové členy. Noví členové se vstupem do komunity stávají rovnoprávnými členy, včetně spoluvlastnictví, je proto potřeba mít vypracovaná kritéria výběru členů. Tj. např. zda chápou a podporují společné cíle, zda umí jednat s lidmi apod. Mnozí lidé si myslí, že komunita musí být schopna přijmout jakéhokoliv člověka, jinak není komunitou. Ale tak to není a dlouhodobě fungující komunity si to ověřily samy na sobě. Je nutno mít stanovená kritéria jak vybírat nové členy. Např. je potřeba se nejdříve s novým člověkem delší dobu seznamovat. Je to stejné jako před uzavřením manželství. Protože v nadšení se každý chová skvěle a má velké plány, ale v praktickém životě může být úplně jiný. Proto v komunitách existuje něco jako „zkušební členství“ nebo „dočasné členství“, kdy kandidát na nového člena ještě nemá všechna práva plnoprávného člena komunity. Během tohoto období komunita zkoumá, zda je zájemce vhodný nebo ne. Naprostým základem soužití v komunitě je umění vzájemné komunikace, sdílení názorů a vizí, mezilidské vztahy a jejich dynamika.
Jak už bylo řečeno, různé komunity mají různé cíle. Např. co-housingové komunity mají za cíl vytvořit si báječné místo pro společný život s přáteli a sousedy, bezpečné místo pro děti a příjemné místo pro stáří. Čili vlastní malou čtvrť, kterou si řídíme sami a známe se se všemi, občas si uděláme společné večeře, sdílíme různé přístroje apod.
Naproti tomu ekovesnička je jiný typ komunity. Jde v ní především o to, jak žít ekologicky a udržitelně. Jak žít tak, abychom neokrádali budoucí generace. Ekovesnice také řeší sociální udržitelnost – aby vzájemné vztahy mezi členy byly dobré a příjemné, aby se společné hodnoty předávaly dětem a vnoučatům. Existují městské a vesnické ekovesnice, které se navzájem velice liší, protože se setkávají s jinými sociálními a enviromentálními vlivy.
V severní Americe existovaly komunity nepřetržitě od šedesátých let, na počátku to byly klasické hippisácké komunity. Pár takových ještě existuje, ale už jich je opravdu málo. V devadesátých letech přišla nová vlna zájmu, ještě větší než předchozí. Měly ale často velice romantické představy – vrátíme se na farmu ke strýčkovi, budeme si společně dělat ham-and-eggs, budeme sdílet příjmy a budeme společně žít šťastně až na věky...
Některé komunity opravdu sdílí všechny příjmy, ale jde asi jen o 10% z celkového počtu existujících. Ostatní komunity přešly na podnikatelský model – členové vloží podíly a dostanou je zpět, když chtějí odejít. Mají jasně definované a sledované finanční záležitosti. Proto u nich pak nedochází k právním sporům, které zničily už nejednu komunitu. Zvláště tím jak lidé stárnou, chtějí mít větší záruky, proto čím je komunita starší, tím více jsou obvykle tyto otázky smluvně a právně upraveny.
Velmi dobrým zdrojem informací pro zájemce o založení vlastní nebo vstup do existující komunity je časopis „Communities“. Vydává ho nezisková organizace a každé číslo je věnováno jinému tématu. V posledních letech je velkým tématem otázka dosažení vrcholu těžby ropy, nedostatku potravin apod. Někteří autoři, kteří se těmito tématy zaobírají, prohlašují – dobře, já vstoupím do komunity, protože tam bude dostatek jídla, tepla a bezpečí. Jiní to vyvracejí, protože komunita je jen o trochu více udržitelná než typické předměstí nebo jakékoliv město. Záleží především na tom, jaké vztahy panují mezi sousedy, zda jsou ochotni si navzájem pomoci.
Mnozí lidé v komunitách trpí falešným pocitem bezpečí a jejich soběstačnost je často iluzorní. Např. pokud jsou nyní soběstační v otázce elektřiny a obejdou se bez připojení do rozvodné sítě, pak co nastane, až bude potřeba instalovat nové baterie? A co když se porouchá transformátor nebo generátor? A nebo úvahy na téma – máme dostatek dřeva, ohřejeme se dřevem. Ale je to pravda? Mají tak velký les, aby si vystačili pouze se sběrem odumírajícího dřeva?
Lidé si často romanticky myslí, že lékem na vše jsou ekovesnice. Ale nesmíme zapomínat, že žijeme ve světě, který je zcela závislý na ropě. Snad ani neexistuje výrobek, který by se dal zhotovit bez ní. Rovněž dostatek potravin zcela závisí na ropě a zemním plynu (vyrábí se z něj hnojiva). Proto není tak jednoduché říci, zda ekovesnice jsou univerzálním řešením problému nedostatku ropy. Protože náš svět je tak absolutně provázaný, že jednoduché utopické představy nemusí fungovat.
Přesto ale existuje mnoho dovedností, které by se měl svět od komunit učit – sdílení zdrojů a energií, společné rozhodování a spolupráce, dobré komunikační schopnosti pro udržování soudržnosti, udržování dobrých vztahů s ostatními. Některým komunitám se toto daří a začínají mít vliv na své okolí, včetně např. státních institucí a úřadů.
Nakonec je také potřeba definovat, co to je komunita a ekovesnice. Intentional communities, tedy záměrné komunity, je termín, který zastřešuje více druhů soužití – ekovesnice, co-housing, městská společenství, vesnická společenství, konferenční a vzdělávací centra, meditační centra a ašrámy. Záměrná komunita se tedy dá definovat jako skupina lidí, která žije společně nebo dostatečně blízko vedle sebe, aby mohli sledovat společné cíle. Přičemž tyto společné cíle je nutno chápat velice široce – komunity existují z nejrůznějších důvodů.
Definici ekovesnice vytvořil v r. 1991 Robert Gilman - sídliště 'člověčí velikosti', mající všechny běžné vymoženosti a široké spektrum možností, v němž jsou lidské aktivity bez poškozování okolí integrovány do světa přírody způsobem, který podporuje zdravý lidský rozvoj a uspokojuje lidské potřeby a může úspěšně pokračovat až do velmi vzdálené budoucnosti.
Lidský rozměr znamená, že se všichni navzájem známe a poznáváme se podle vzhledu a jména, rozhodujeme společně a víme, že každý můžeme rozhodnutí ovlivnit. Široké spektrum možností znamená, že není potřeba ekovesnici příliš opouštět kvůli různým aktivitám, že zde pracujeme, žijeme, pěstujeme si zde jídlo apod. Nutno říci, že tento bod definice v současnosti splňuje jen málo ekovesnic. Spíše k tomuto cíli směřují. A co se týká budoucnosti – to je např. idea pocházející ze zákoníku Irokézů – vše co se rozhodneme učinit dnes, musíme dělat s ohledem na sedm dalších generací. Když se rozhodneme pro něco, co prospívá nám, bude to prospěšné i pro další generace?
Člověk, který žije v komunitě se naučí mnoho nového, ale nejvíce se toho naučí o sobě samém. Autorčina oblíbená definice komunity je – je to nejdelší a nejdražší workshop zaměřený na osobní růst, jakého se můžete zúčastnit.
