auroville_cityÚvod: Auroville a Bill Sullivan
Ekovesnice Auroville byla založena v roce 1968, během mezinárodního setkání pořádaného pod záštitou UNESCO. V jeho průběhu byly do jižní Indie dopraveny hrsti hlíny z celého světa, aby pomohly odstartovat vznik „města potřeb Země“.

Auroville byla založena podle filozofie indického jogína Sri Aurobinda (po něm se také ekovesnice jmenuje) a za svůj vznik vděčí hlavně jeho oddané francouzské žačce, které se obvykle říká „Matka“. Auroville navštívili během 70. let 20 století Hippies během své cesty po Asii. Přilákala mnoho návštěvníků a získala velkou publicitu – v dobrém i špatném. Prošla si různými etapami vývoje a pod tlakem úřadů téměř zanikla. Nyní žije v Auroville cca 1000 lidí (stav k roku 1996) a je to jedna z největších skupin, o nichž se píše v této knize, zároveň ale má slabší komunitní prvek než mnohé jiné.

Bill Sullivan se stal součástí Auroville v roce 1974. Má bohatý životopis. Prožil dětství a dospívání v konzervativním americkém prostředí, poté se připravoval na dráhu jezuitského kněze, přednášel na vysoké škole, až nakonec našel sám sebe v Auroville. Bill je autorem knihy „Úsvit Auroville“ („The Dawning of Auroville“ vydáno v Auroville v roce 1994), což je nejobsažnější kniha o této fascinující komunitní skupině, jako jsem viděl.

Auroville ráda uvítá hosty, ale je potřeba si návštěvu vždy dohodnout předem. Auroville má mnoho ubytovacích kapacit s rozumnými cenami, kde mohou návštěvníci bydlet za cca 7$ za den (stav z roku 1996). Nejbližším městem je Pondicherry, odkud se dá do ekovesnice snadno dostat. Požadavky zašlete do návštěvnického centra – Visitors Centre, Auroville 605 101, Tamil Nadu, India. Texty o Auroville je možno najít na mnoha stránkách na Internetu, knihu „Úsvit Auroville“ je možno zakoupit na adrese návštěvnického centra.

 

Auroville: Město potřeb Země
napsal: Bill Sullivan

První strom
Opírám se zády o masivní banyánový strom (v českém názvosloví – fíkovník banyán) uprostřed rodícího se města. Tento strom označuje místo, kde byla založena Auroville, na neplodné erodované plošině v jižní Indii.

Právě začalo období dešťů a přerušilo intenzivní letní žár. Každý a všechno se raduje z deště – večerní ptáci i noční cvrčci. Hudba plynoucí z vesnických reproduktorů je natolik slabá, že celou scénu jen dokresluje a nedráždí nervy. Koberce floridská golfové trávy pokrývají plochu kolem banyánu a vymezuje oblast „Zahrady jednoty“, jednu z dvanácti zahrad, které tu postupně vzniknou. Přede mnou stojí hotová obrovská geosféra Matrimandiru se svou „Pokojem v nitru“ a „Krystalem“, zatímco jinde se dál buduje. Veliké hliněné „okvětní lístky“, pokryté trávou a červeným pískovcem, se zvedají vzhůru a ohraničují tuto „duši Auroville“.

Nedaleko vidím lotosovou urnu v amfiteátru, v němž v roce 1968 aplaudovalo 5000 lidí mladým zástupcům všech národů, kteří symbolicky sypali hrst hlíny z jejich země do této urny. To, co tehdy započalo, je částí mnohem delšího příběhu. Rovnám si záda, abych se opřel o banyán pohodlněji. Okolo roku 10 000 před Kristem pradávní Védští jasnovidci sedávali zde pod stromy a pronikali do toho, co nazývali „nikdy nekončícím světlem“ a „medem ve skále“.

Sním o ráji? Je realita okolo mne nástinem ohromující budoucnosti? Chci tato slova udržet ve své mysli a později je zapsat do počítače nebo chci napsat příběh Auroville více z mého pohledu? Počkat, tohle je silně osobní!

Ale co, dobrá, každý z nás má nějaký svůj důležitý příběh, svůj vnitřní sen, a jejich sdílení nám může pomoci – tak se do toho dejme.

1944: 2. světová válka, Kalifornie
Malý kluk sedí u masivního dubu, je teplé letní odpoledne. Vánek ohýbá trávu, která je vyšší než on. Je sám, svačinu má sbalenou v šedé kovové nádobě na jídlo. Sedí u posečené louky, která vymezuje hranice jeho domova. Vánek poleví a hmyz na chvíli zmlkne. Chlapec zažívá okamžik mimo čas, okamžik jednoty s vesmírem.

Ten malý chlapec, to jsem já. A i když jsem během svého života na tento prožitek mnohokrát zapomněl, přesto měl vždy sílu vrátit mě do života.

1959: Universita v San Franciscu
„Probuď se a čůrej, chlapče, San Francisco hoří!“ hovoří afektovaně kapitán, který je naším profesorem vojenské historie.

Učiním tak, protože mě z mém snění s otevřenýma očima vytrhla tato kuriozní poznámka. Bože, on má pravdu! A hoří nejen San Francisco, hoří celá tahle zatracená planeta! Něco se musí udělat. Vypadnu z university. Tohle gesto se stane módní až za pár let, kdy květinové děti 60. let začnou hledat, probudí se a opustí vyjeté koleje. Ale v mé době ještě neexistovaly ani Mírové sbory. Tak co si počít? Pro svou závěrečnou zkoušku z rétoriky jsem si připravil proslov, v němž jsem odsoudil universitu pro nedostatek ideálů a před zraky třídy jsem roztrhal index a ještě jsem na něj několikrát dupnu -, pro případ, že by mé poselství nebylo jasně pochopeno. Moje universitní kariéra, která začala tak nadšeně v 17 letech, skončila náhle, když mi bylo 19.

1959: rezervace Trinity Alps, Kalifornie
Na konci cesty začíná pěšina, která se vine podél horského potoka. Lezu do vysoko položených údolí, kde se pasou jeleni a pokračuji k výše položeným křovinám, kde přede mnou uteče vyplašený medvěd. Když dojdu na okraj lesa, spatřím vzácný Brewerův smrk, který roste pouze tady. Ještě výše se nachází jezera podobná drahokamům, žulové balvany a křoviny kleče. Utábořím se blízko vrcholků a čekám. Dívám se každou noc na miliony hvězd a uvažuji co dál. Doufám, že zachráním svět. Jak by to mohl dokázat slušný devatenáctiletý kluk pocházející z prostředí středních vrstev Irsko-Amerických katolíků? Universita je zklamáním. Pivo a večírky jsou fajn, ale to mi nestačí. Protáhnu se na plochém balvanu pod hvězdami, které svítí natolik jasně, že se odráží v jezeře a ukazují linii vrcholků na horizontu.

Napadá mě jak. Přidám se k Jezuitům. Pár jsem jich poznal na univerzitě a udělali na mě dojem svou odhodlaností a upřímností, se kterou se snaží přispívat ke vzniku ideální společnosti, o které cítím, že musí nahradit tohle současné šílenství. Můj strýc byl Jezuitou, ale když náhle zemřel ve svých 33 letech, když jsem byl ještě dítě, tak jsem měl pocit, že byl podveden. Filozofie a náboženství mě fascinovaly a tohle by mohla být příležitost, jak tomu všemu přijít na kloub. Rozhodnutí to není jednoduché a cítím, že k cíli vede dlouhá cesta, ale můj spasitelský komplex mě pohání.

1968: Jazykový institut Chabanel, Taiwan
Mé úvahy o tom, jak dlouho mi ještě potrvá, abych se naučil čínsky, mě demoralizují. Mám za sebou už rok těžkého studia a moje plány na záchranu miliardy Číňanů pomocí televizního vzdělávání berou za své. Odpálil jsem petardu ve sborovně a odjel jsem na Filipíny.

Jezuitská škola v Manile potřebuje učitele angličtiny a můj dosud nevyužitý magisterský titul jim pomůže zlepšit akreditaci. Během let mého intenzivního studia jsem se vecpal do příslušného kursu, abych tento titul získal. Přičemž jsem až později pochopil, že jsem to zčásti udělal proto, protože mi ostatní radili, abych to nedělal. Ty čtyři roky studia jsem absolvoval ve středověkém klášterním stylu, kdy jsem každý den začínal v 5 hodin ráno meditací. Měl jsem přesný denní rozvrh rozepsaný na minuty, který ohlašoval zvon – nebylo to tak hrozné, jak to zní. Byl jsem nadšený z té výzvy a fascinoval mě mír a nádhera scenérie hor v Santa Cruz v Kalifornii. To mi vydrželo i během dalšího studia v Spokane na Mount St. Michael ve Washingtonu. Postupně jsem pochopil, jaké díry má Velký Americký Sen a jak falešná je Jediná svatá katolická a apoštolská církev. Proto jsem se vydal směrem k reformám, ekumenismu a novým výzvám. Rozhodl jsem se pro Čínu a hromadné sdělovací prostředky.

To jsem si zase vybral! Filipíny jsou v polickém a ekonomickém chaosu, vládne tam Marcos a americké korporace. Nedá se tu nic udělat, člověk si jedině může zamilovat lidi a užívat si toho, že seznamuje děti s literaturou.

Školu vede neústupný baskický Jezuita a tak jsme se párkrát řádně pohádali. Proto jsem povolán Jezuity zpět do Kalifornie, abych se napravil a studoval teologii. Kněžství je jako pamlsek, na který mě lákají.

1970: škola Graduate Theological Union, Berkeley, Kalifornie
Bůh je mrtev, ale mnozí se neohrabaně snaží Ho/Ji oživit. Berkeley je krásné. Začínám plánovat své vlastní hodiny, zaslepený zvrhlostí akademických a církevních dogmat. To nemůže dopadnout dobře. To doopravdy nemůže nakonec dopadnout dobře. Když se v hodinách morální teologie dohadujete o kontrole porodnosti, tak to projedete. Když řeknete rektorovi semináře, že Ježíš přichází jak k Jezuitům, tak i k jiným církvím, tak to není jen omyl, je to hereze. Jestliže vás uvězní za účast na demonstraci za sociální spravedlnost pro farmáře, pak vám ve škole nemohou věřit, že budete poslouchat biskupa, který chce podporovat velký agrobusiness. Mí kolegové mi radí – „víš, co chtějí slyšet, musíš tuhle hru hrát dokud se nedostaneš do pozice, abys mohl dělat, co sám chceš.“ Z toho se mi dělá zle. Proto se rozhodnu jít na masáž. A zatímco jsem masírován, mé napětí se uvolňuje natolik, že začínám neovladatelně vzlykat a dýchám s takovou silou, že se bojím, že se mi rozerve hrudní koš. Místo toho se dostávám ze svého těla, pozoruji celou tu scénu ze stropu a říkám – „koukněte na toho chlápka, který tu ze sebe dělá hlupáka!“ Mohl jsem číst myšlenky lidí v místnosti a někteří si docela dělali starosti. Žena, která vede masážní salon, říká – „To se někdy stává, bude v pořádku. Pojďte k němu a jemně ho podpořte.“ Hned po masáži si mě k sobě volá Jezuita, který má na starosti celou oblast Kalifornie. Cítím vnitřní sílu, takže jsem dokonale upřímný. Říkám, že Církev jako instituce má jen minimální kontakt s křesťanskou spiritualitou a řídí se politickými a ekonomickými motivy. On ni odpoví – „Nedá se ti důvěřovat, že budeš poslušný, proto tě přestaneme jakkoliv podporovat.“

1973: Poloostrov Palos Verdes, Kalifornie
Úzká cesta se kroutí podél okraje strmého útesu. Pacifický příboj vybuchuje na skalách pod námi. Kráčím touto cestou směrem k zapadajícímu slunci. Doprovází mne irský duchovní, který je na konci se zdravím i kariérou. Zaměstnali nás, abychom učili na skomírající vysoké škole, která je na kopci za námi. Snažíme se učit studenty, kteří pro přijetí ke studiu nepotřebují žádné znalosti, stačí, když platí školné. Dokonce ani nemusí rozumět anglicky! Byl jsem přijat z ekonomických důvodů – jako učitel učím tři různé obory – film, teologii a filozofii. Oba se při chůzi smějeme. Občas jdeme proti větru nebo vstoupíme do mlhy – vždy je tu moře přítomno svou silou. Vyučuji i kurs nazvaný Náboženství Východu. On mi na to říká – „učíš to a přitom neznáš Sri Aurobinda?“ To mě probouzí. Ačkoliv jsem o Sri Aurobindovi, indickém jogínovi, kterého nazývají „guru guruů“, nikdy neslyšel, začne na mne dělat jeho učení silný dojem, když se pustím do studia. Filozofie Sri Aurobinda se stane hlavní náplní našich debat u pobřeží. Když dojdeme k Savitri, básnickému eposu o 24000 řádkách, na němž Sri Aurobindo pracoval 50 let, jsem zmaten. Síla jeho poezie ke mne promlouvá přímo – „člověk se může znovu napít života z proudů medového ohně a znovuzískat ztracený návyk štěstí“.

Nesu na pláž tři stopy (jeden metr) tlustý rukopis mého vlastního eposu a pálím ho s úlevou. Práce na kreativním zhuštění všech světových myšlenek, eposů starých i moderních, známých a neznámých realit, už byla vykonána v Indii, v anglickém jazyce a publikována v roce 1950. Rozdíl mezi jeho dosažením a mým pokusem je tak propastný, že proměna mé snahy na popel a kouř je pro mne čirou radostí – cítím, že odhazuji těžké závaží.

Ve školní knihovně si čtu číslo časopisu Cross Currents ze zimy 1972, v němž Robert McDermott podrobně píše o díle Sri Aurobinda. Připojuje i některé texty od „Matky“ (1878-1973) a popisuje záměrnou komunitu v jižní Indii, kterou tam ona založila, aby uvedla do života to, o čem Aurobindo mluví. Auroville, založená na konci 60. let a pojmenovaná po Sri Aurobindovi (1872-1950), získala podporu OSN a mnoha dalších organizací z celého světa. Kdo je „Matka“? Jaké to může být v Auroville?

Osobou Matky jsem zklamán. Ne protože se tváří jako že ví všechno, ale kvůli tomu jak se k ní lidé chovají s jistou oddaností – a mě jsou kulty podezřelé. Já si neoholím hlavu ani nic podobného! Čtu si více o Matce a je opravdu docela ohromující – zázračné dítě, mystička, jasnovidka a umělkyně. Ale pořád nejsem přesvědčen o svém spojení s ní.

Znovu se procházím podél útesů na pobřeží poostrova Palos Verdes. Můj předchozí společník je nyní vážně nemocný. Jsem sám a pozoruji sílu moře. Začínám se smát, protože se děje cosi bizardního. Moře je Matkou a ve francouzštině zní obě slova stejně – „mer“ a „M?re“. Ta slovní hříčka je více než jen zábavná. Vesmírná matka, matka příroda, matka Země, Matka v Ponticherry v Indii – ano, o to tu jde! Jakže jsem to neviděl dříve? Pak mě ale Matka ošidí – umírá ve věku 95 let, těsně předtím, než se za ní mohu vydat. Už vím dost, proto okamžitě odjíždím do Madrasu v Indii.

1974: Dům pro hosty, Auroville
Ležím a umírám. Spaluje mne horečka a tělo mám tak slabé, že se nemohu pohnout. „Za pár dní budete v pořádku“, říká Dawn, která vede tohle místo se svým bratrem Davidem.

Když jsem před pár týdny dorazil do Ponticherry v Indii, myslel jsem si, že jsem asi chytil nějakou příšernou tropickou chorobu. Malé červené bouličky mi vyskočily po celém těle a příšerně svěděly. Nemocnice mi nepomohla, jen mi tam dali jakési neoznačené tablety. Naštěstí jsem potkal starou Britku, která mi řekla – „To jsou jen potničky. Párkrát umyjte mýdlem a bude to pryč.“ Měla pravdu.

Ale nyní, když ležím v tom, co tu nazývají „chýše pro hosty“ a co je jen rákosová pyramida svázaná dohromady kokosovým provazem, tak jsem si jist, že můj konec přichází. Stále si stěžuji – „Můj Bože, co má tohle být za odchod.“ Ale ukáže se, že Dawn má také pravdu.

Na starém kole projíždím písčité cesty a snažím se najít Auroville – je to pro mne docela zklamání. Není tu nic než vyprahlá krajina, několik vesnic v katastrofálním stavu a podivná směsice lidí, kteří hledají nový svět, který vyžaduje nový druh člověka, aby mohl začít fungovat. Tento „superčlověk“ se má vyvinout z toho současného. Odhaduji, že to chvíli potrvá, ale Auroville se přece snaží urychlit evoluci, že? Je tu mnoho horka a potu. Mouchy, moskyti a mravenci jsou tu dominantní druhy. Nikoho tu neznám. Mnozí Aurovillané jsou spíše nevlídní a mají sklon každého poučovat. Co tady vlastně dělám? Moje plány natočit film o Auroville pro americkou společnost New Age Productions jsou náhle zrušeny, když se producentka rozhodne natočit nejdříve v Bali obřady chození po ohni v transu. Říká mi – „Pojeď s námi nejdříve do Bali a potom se můžeme kdykoliv vydat do Auroville.“

Už je pozdě. Auroville mě už stačila očarovat. Doslýchám se o jiném filmaři, v Kanadě, který má zájem přestěhovat své studio a tiskárnu do Auroville. „Prověř to tam“ – říká mi. Píšu mu, že tady je to zatím dost primitivní, takže bude lépe, když se nejdříve sám přijede podívat. Přijíždí, ale od svého záměru ustupuje. Vrací se do Kanady a tam přijde téměř o všechno během lesního požáru.

1975: stromová školka Matrimandiru
Auroville mi vsakuje do krve – červená, jako kámen tvrdá půda, drsné palmyrové stromy a mystický banyánový strom, který stojí v centru všeho. Když poprvé pohlédnu do velké díry vedle banyánu a spatřím Matrimandir, masivní základ z betonu a železa, je to šok. Moje mysl se nemůže smířit s pocitem, že je to něco jako kosmická stanice uprostřed vesnice z doby kamenné. Ale zvuky drtičů, vibrátorů a pump jsou velice reálné. V noci mám pocit, že jsem narazil na tajný tábor mimozemšťanů, kteří tu budují stanici.

Holandský františkánský kněz, který je také sociologem, nazýval Matrimandir „Domem třetího tisíciletí“ a pracoval na něm denně, dokud před několika lety nezemřel na infarkt. Sepsal a vydal svou vizi dokončení komplexu v podobě popisu slavnostního otevření v roce 2000. Stali jsme se přáteli.

Účastním se „betonáží“, těch kolektivních happeningů, při nichž se sejde většina Aurovillanů a přenášejí a nalévají obrovské množství betonu, potřebné pro stavbu této „duše Auroville“. Tyhle společné práce tvoří jediný sociální život komunity.

Žiji v rozpadajícím se domě z bambusu a rákosí ve stromové školce Matrimandiru, mezi květinami a sazenicemi. Přestavuji dům a experimentuji při tom s volnou formou železobetonové střechy s vnitřní zahradou a dělám 61 oken v malém domě s jedinou místností. Pracuji nejvíce se semeny stromů. Naší prioritou je vysadit všude okolo co nejvíce stromů.

O 20 let později se bude každý podivovat i radovat z toho, že Auroville vysadila více než 2 miliony stromů, aby pomohla obnovit tento bioregion.

1975 – 1985: Sen se zhmotňuje
Je nás 300 až 500, těch, kteří budujeme „Město úsvitu“ jako „kolébku nového světa“ a náš život je prostý, jednoduchý a zaměřený na práci. Ne každý sdílí stejný idealismus, ale určitý vnitřní plamen nás všechny spojuje a pohání nás do práce. Jím v jedné z Aurovillských komunitních kuchyní, která se nazývá Střední kuchyně. Jídlo je prosté, jednoduché a mastné. Každý z 80 pracovníků kuchyně musí 1x za týden vařit a 1x umývat.

Kdosi prohlašuje, že on nemusí vařit a umývat, protože se podílel na stavbě kuchyně. Ale kdepak! Je rychle vykopnut, ať si obstarává jídlo sám.

Ve směsici tolika osobností a kultur můžeme v pozitivním smyslu napsat, že evoluce nového uspořádání světa je tu na panenské půdě.

Stále žiji ve stromové školce, ale začal jsem pracovat na stavbě Matrimandiru, kde jsem se zamiloval do krásné brazilské botaničky. Je úžasná! Ačkoliv se snažíme udržet náš vztah co nejvíce ve spirituální rovině, je to stále slastně smyslné. Rádi chodíme na pláž, a ačkoliv se pláž v Auroville nevyrovná těm v Riu, tak i zde rostou kokosy a madlovníky a s trochou fantazie můžeme vnímat, jak tu vzniká tropický ráj.

Oproti tomu Auroville se mění na bitevní pole. Od chvíle kdy Matka fyzicky odešla, pospíchají jiní, aby zaujali její místo. Businessmanovi z Bombaye, který vstoupil do ashrámu, svěřila Matka starost o právní a finanční záležitosti Auroville a on najednou cítí, že jakýmsi způsobem podědil všechno. On a jeho skupina žijí hlavně v Ponticherry a snaží se řídit Auroville bez konsenzu jejích obyvatel. Vzniká zdlouhavý spor, které nutí Aurovillany sjednotit se proti silám, které mají veškeré výhody na své straně. Zázrakem rozhoduje Indický nejvyšší soud ve prospěch Auroville a parlament ustanovuje „Nadaci Auroville“, aby tak zlegalizoval fakt, že Auroville patří „lidstvu jako celku“ a zajistil, že budou podpořeny myšlenky Aurovillské charty:

Charta Auroville

1. Auroville nepatří žádnému jednotlivci, patří lidstvu jako celku. Avšak kdo chce žít v Auroville, musí být dobrovolným služebníkem Božského vědomí.

2. Auroville se stane místem nikdy nekončícího učení, stálého pokroku a mládí, které nikdy nezestárne.

3. Auroville chce být mostem mezi minulostí a budoucností. Auroville bude využívat všechny objevy, ať už vznikly uvnitř i venku a bude odvážně směrovat k jejich realizaci.

4. Auroville bude místem hmotného i duchovního hledání, směřujícího k uvedení do života skutečné Lidské jednoty.

Během těchto divokých časů Auroville postupně roste a zavádí služby a infrastrukturu. Aurovillský systém distribuce potravin pojmenovaný „Pour Tous“ (pro všechny), se postupně stává finanční službou a koordinátorem aktivit. Majetek patří všechen komunitě, ale jeho pořizovaté ho mohou používat v souladu s dohodnutými principy, což znamená, že stále mohu používat svůj zubní kartáček a motorku! Každý si může ponechat své peníze a používat je dle svého uvážení, ale komerční zisky vytvořené v Auroville patří Auroville a o jejich použití se musí rozhodovat kolektivně. Pravidla k dosažení tohoto ideálního stavu se stále vyvíjí. Bezpeněžní systém v Auroville se právě rozvinul v počítačově řízený systém kreditů, ale velká část přímé výměny se děje mimo něj na základě osobních dohod.

Každotýdenní setkání Pour Tous se stávají hlavním setkáním všech obyvatel Auroville, na nichž se řeší nastavení pravidel, nejnovější návrhy a nejnovější problémy. Více méně autonomně se řeší otázky z oblasti vzdělávání, farmaření, chovu skotu, pěstování stromů, stavby Matrimandiru, obchodu, zdraví a podobně.

Na ploše přes 25 čtverečních kilometrů (10 čtverečních mil), kterou zaujímá Auroville, se nachází mnoho komunitních obydlí, které se značně liší velikostí i stylem života. Někde žijí osamělí jednotlivci, jinde 70 lidí najednou. Kontrasty jsou extrémní, někdo preferuje návrat k prostému životu v přírodě, jiní žijí v elegantních městských domech.

Do Auroville přichází všechny možné typy lidí. Někteří jsou mi sympatičtí, jiní ne. Říkám si, že tu musí být proto, aby mi nastavili zrcadlo a také ukázali, co vše musí zahrnout hledání lidské jednoty v Auroville. Denně přijíždí stovky návštěvníků a do nekonečna se ptají – „Proč neděláte více pro vesničany? Líbí se vám v Indii? Kolik vám je let? Kolik máte dětí?“

1996: zítřek začíná dnes
Naše komunita má nyní asi 1000 členů a dalších 3000 lidí pro Auroville pracuje, takže naše budoucnost vypadá zajímavěji a také se stává větší výzvou. Velké otázky nejsou zodpovězeny, ideály nejsou naplněny, ale zcela nepochybně tu existuje cosi, co tu cítí téměř každý.

Stále se snažím pochopit Auroville. Zřejmě většina lidí, kteří sem přichází, se snaží pochopit, co tu vidí, ale žádná vysvětlování nenahradí vlastní zkušenost. Dobře si uvědomuji, že vidím většinou jen to, co chci vidět, zatímco ostatní se mě snaží dotlačit k tomu, co chtějí oni.

Moje Auroville je plná nemožností na mnoha úrovních. Na druhou stranu po fyzické stránce cítím, že tady je vše možné. Stále je pro mne obtížné uvěřit, že jsme dokázali vypěstovat tolik stromů, a že stále rostou a opravdu mění klima v této oblasti.

V průběhu let, kdy jsme stavěli Matrimandir, se tu zázraky stávaly takřka denně. Obzvláště si považuji spirální přístupové rampy, protože jsem byl dva a půl roku členem týmu, který ji budoval. Začali jsme s hromadou velkých rezavých ocelových trubek, z nichž jsme měli vytvořit dlouhou, elegantní stoupající zatáčku, která nejen dokáže udržet sama sebe, ale i lidi, kteří po ní půjdou. Naše první pokusy ukazovaly, že nám bude trvat tak 20 let, než ji postavíme – a stejně bude pořád hrozit, že se zřítí. Přesto stojí a nikdo po ní nechodí tak hrdě jako já. Na vrcholu rampy je dvanáctistranná klimatizovaná místnost z bílého mramoru a s bílým kobercem. V jejím středu se nachází průhledná koule z křišťálového skla. Místnost prosvětluje sluneční světlo, které dopadá na tento krystal. Tato místnost slouží výhradně k tichému hledání. Jak říkala Matka – jako místo, kde se má každý snažit najít své vlastní vědomí. Ona tuto místnost viděla ve své vizi a podrobně ji popsala už před 20 lety. Stále mě to všechno udivuje!

Poslední slovo
Co říct o Auroville? Mnoho let mě frustrovalo, když jsem měl psát o Auroville. A pak jsem najednou napsal celou knihu („Úsvit Auroville“ – The Dawning of Auroville, vydáno Auroville Press, 1994). Dokázal jsem to díky tomu, že se ke mně znovu vrátila moje oblíbená dětská pohadka, kterou jsem jako malý slyšel stále dokola a pak na ni na 40 let zapomněl. Údolí přátelství vzniklo díky velikému požáru. Autorem příběhu byl Američan původem z Německa, který psal během 2. světové války. V jeho ilustrovaném dětském příběhu začne hořet les a všechna zvířata musí uprchnout skrz Černou rokli, kterou dosud nikdo nikdy nešel. Skrz rokli teče řeka a oni musí rychle spolupracovat a postavit vor. Vypuknou hádky, ale veverka je schopna zorganizovat potřebnou spolupráci, takže se jim podaří uniknout v poslední minutě. Cestou zachrání další utečence – kotě a žábu. Jejich cesta je plná dobrodružství až dorazí do nové země, kde je každý potřebný, aby byla vybudována nová společnost kolem velikého stromu. Žába, kterou zachránili cestou, jim všem pomůže, protože pouze ona je schopna potopit se dostatečně hluboko, aby vylovila klíč, který ležel na dně jezera. Je to jediný klíč od skladiště, v němž jsou zásoby na zimu. Kotě, které ztratilo svou matku, je vychováváno komunitou a o Vánocích mu pomůže stará krysa, aby ji zase našlo. Krysa se stará o kočku? Tenhle příběh mě uchvacoval, když jsem byl malý a nyní mi dává větší smysl, protože žiji v komunitě, která stojí v okolí velkého stromu.

Cíle Auroville jsou až trapně ideální, pro někoho přímo nesnesitelné. A aby toho nebylo málo, všechno se to děje v Indii! Zakladatelé Auroville prohlašovali o Indii, že „v Indii najdeme veškeré problémy, které se na Zemi vyskytují, proto musí být lék na ně nalezen také zde. A kvůli tomu, KVŮLI TOMU, musíme založit Auroville“.

Kdo má poslední slovo?
Vstávám od banyánového stromu a jdu po cestě k Centru pro vědecký výzkum (CSR – Centre for Scientific Research). Za pár minut jsem tam. V roce 1984 existovalo toto centrum jen na papíře, v memorandu, které jsem sepsal. Nyní si můžu vybrat, u jakého počítače chci sedět, abych mohl napsat tato slova. Ale mám s tím problém – bude-li toto povídání číst někdo jiný než Bill Metcalf (iniciátor vzniku této knihy), bude tomu vůbec rozumět? Tato otázka mě napadá, když vzpomínám na to, co jsem já sám věděl o Auroville, než jsem sem přišel. Potřeboval jsem znát kontext prací Sri Aurobinda a úsilí Matky o vytvoření budoucnosti pro nový lidský druh. Tohle byste si měli také přečíst – já už to udělal. Naše školy, naše rozvojové programy, eko-projekty, obchodní jednotky a naše umění a kulturní scéna se dají popsat – ale na to jsem příliš líný. Nicméně, někteří lidé říkají, že toto není tak důležité, protože to může člověka odvést od „vnitřní práce“, bez níž je vše ostatní zbytečné. Udělejte si z toho závěr, jaký sami chcete!

Aurovillané jsou dosti arogantní a mají rádi, když jsou považováni za zcela unikátní skupinu, zatímco ty ostatní sami rádi zařazují do škatulek jako „uctívači“, „sektáři“, „eko-blázni“, „buržoazní liberálové“ atd. Auroville se považuje za zcela zásadní místo, které vzniklo z potřeb všech a které překračuje vše, co si o něm dovedeme představit. Už chápete, co mám na mysli, když mluvím o aroganci nebo přehnané nadutosti?

Když už tolik let poslouchám otázky lidí, kteří sedí přede mnou a ptají se mě co je Auroville a vidím, že moje odpovědi je neuspokojují, docházím k závěru, že žádná Auroville neexistuje. Stále čeká na své vytvoření. A vytvořit ji musíte vy, ze sebe sama, v souznění s ostatními, kteří jsou určitým způsobem také součástí vás samých. Ale copak v Auroville neexistuje žádný řídící úřad? Ano, ale není jen jeden, je jich mnoho a lidé v nich mají zodpovědnost hlavně sami před sebou, ne před nějakou autoritou. Nadace Auroville je formální zákonem daná struktura s mezinárodní radou „věhlasných osobností“ a národní radou „věhlasných osobností“ a výborem už ne tak věhlasných Aurovillanů coby spolupracovníků a čtyřmi skupinami, v nichž jsou všichni Aurovillané, kteří tu nějakým způsobem rozhodují a řídí. Nepotkáte tu nikoho, kdo by tvrdil, že toto je Auroville – Nadace je prostě něco jiného. Ale tyto skupiny a další Aurovillské spolupracující skupiny, jsou důležité pro fungování celé organizační struktury. Snaží se zabránit tomu, aby Nadace Auroville „nezkameněla“ nebo nepodlehla jiným nemocem, které tak často postihují podobné instituce. Panuje tu svoboda, takže někteří se cítí nejistě, jiní naopak cítí velkou příležitost naučit se nové věci a pro jiné je svoboda tím, co nutně potřebují, aby byli kreativní. Přesto si mnozí jiní ztěžují, že Auroville začíná být stejně konvenční jako vládní byrokracie.

Venku je nyní tma, a z vědeckého centra už všichni odešli. Než odejdu, rozhlédnu se kolem, chci vám toho říci o našem vědeckém centru více, protože je to úžasné místo. Je možné dokázat, že voda chutná lépe když je ze země pumpována pomocí síly větru, než kdyby ji pumpovala pumpa poháněná naftou? Chutná jídlo vařené pomocí soustředěného slunečního tepla lépe než jídlo vařené na elektrickém sporáku? Co mi na to říká věda? V našem vědeckém centru uvádíme do života mnohé nápady, se kterými přišli už lidé před námi, ale které často nefungují, dokud si někdo nedá tu práci a nevylepší je. Např. jsme začali s nádržemi na bioplyn – pak jsme je začali budovat ze železobetonu – pak jsme je začali používat i ke stabilizaci svahů a to pomohlo jednomu z našich architektů získat Mezinárodní cenu Hassana Fythy za architekturu pro chudé v roce 1992. Holedbám se tímto místem, protože ho znám od samého začátku. Vzniklo bez toho, aby si za něj někdo z nás připisoval zásluhy – ani jsme nepomysleli na to, že by se mohlo takto rozvinout. Naše vědecké centrum propaguje obnovitelnou energii – energii slunce, větru a biomasy. To je ale život, že?!

* * *

Raději už jdu domů do Aurogreen, ekofarmy, kterou jsme založili v roce 1975 na neúrodné půdě, na popud Charlieho, který tu stále každé ráno a večer dojí krávy a vede celou farmu. Tina, se kterou žiji v útulném domě z vápence, který ona sama navrhla, se už bude divit, proč jdu tak pozdě. Nemáme vlastní děti, ale po farmě běhají 2 děti, syn a dcera Kumara a Sumathi. Suzie je učitelka, která už žije v Aurogreen mnohem déle než kdokoliv z nás ostatních. Laxman je učitelem hudby a také pracuje na farmě. Naše malá komunita má obvykle jednoho nebo dva hosty. Tina má koně (jmenují se Sarama a Hasina), psy (Ram a Dharma) a kočku (Schneeball) a pro Týnu jsou mnohem úžasnější, než jak je vidím já. „Dnes budu mít hodně práce, nevadilo by ti postarat se o koně?“ Ach jo! Mám je rád všechny – trochu. Tina nemá moc valné mínění o lidech jako celku, ale uznává, že občas jsou užiteční. Dnes se mne zeptá, proč jsem ráno nezametl terasu.

„Víš, pospíchal jsem a ty víš, že mám hodně práce se zachraňováním světa.“

„Mohl bys prosím zajít pro chleba?“

Po všech těch letech v Auroville vím, že záchrana deštných pralesů, zalesňování Himalájí, nebo zastavení rozšiřování Sahary, ukončení válek na planetě a všechny další věci mohou být opravdu realizovány.

„OK, donesu chleba.“

Co jinému může dělat hoch ve středním věku po tvrdém dni plném spasitelské práce?