Úvodem o Padanaram a Rachel Summerton (od Billa Metcalfa)

Padanaram byla založena v r. 1966 v odlehlé vesnické části USA. Jejím zakladatelem byl Daniel Wright, křesťanský kazatel, který zde založil komunitu po té, co ho na místo dovedla mystická vize.

Skupina, která se k němu přidala, žila komunitně asi 2 roky ve městě než se přemístila na zvolené místo. V komunitě žije společně asi 200 členů, podnikají v několika malých firmách a provozují velkou pilu na zpracování dřeva. V komunitě se sdílí všechny příjmy a veškerý majetek. Zakladatel Padanaram Daniel Wright má nyní okolo 80 let a je stále velmi aktivní v komunitním životě, ale ustoupil záměrně do pozadí, aby se na řízení komunity mohli více podílet mladší. Členové komunity se nyní považují spíše za spirituální skupinu než ryze křesťanskou. Padanaram se nachází blízko Bedfordu v Indianě, jižně od Indianapolis.

Rachel Summerton přišla do Padanaram jako mladá vysokoškolská studentka spolu se svým otcem Danielem Wrightem a rodinou v r. 1966. Nějakou dobu učila ve škole ale nyní pracuje jako tisková mluvčí komunity a jako kontaktní osoba zastupující komunitu v různých komunitních sítích.

Poprvé jsem potkal Rachel Summertonovou a Daniela Wrighta v r. 1988 ve Skotsku na konferenci Mezinárodní asociace pro studium komunit. Zjistil jsem, že jsou oba přátelští a otevření a mohou ostatním předat mnoho fascinujících zkušeností. Potkal jsem se pak s nimi ještě i na dalších konferencích až konečně v r. 1993 jsem byl schopen navštívit Padanaram. Byl jsem absolutně fascinován rozsahem jejich komunitních staveb a jejich podnikáním a také nadšením s nímž budují a udržují nový druh společnosti. Berou komunitní život velmi vážně a horlivě pracují na úspěšném rozvoji komunity. Rozhodně nejsou „ultra konzervativní“, jak o nich tvrdí někteří kritici. Jsou velmi radikální a tvořiví ve svém komunitním usilování.

Padanaram uvítá návštěvníky pod podmínkou, že si návštěvu domluví předem. Napište jejich kanceláři pro návštěvy (Visitor’s Secretary, Padanaram Settlement, Route 1, Box 478, Williams, Indiana 47470, USA; telefon: +1-812-388-5571). Každoročně v říjnu každou neděli odpoledne je v Padanaram připraven „otevřený dům“ kam je zván úplně každý. A rovněž každoročně v květnu a říjnu se konají víkendová setkání, na nichž členové komunity mluví o svém životě a ideologii. Na uvedené adrese také můžete získat publikace Padanaram a Millennial Chronicles.

Padanaram: Údolí bohů

napsala Rachel Wright Summerton

Když v roce 1966 vznikala Padanaram, studovala jsem pedagogiku na Indiana University. Tato místa byla od sebe vzdálena hodinu jízdy autem. Tehdy 86 akrový pozemek obývala jen malá skupinka lidí, ostatní přijížděli na víkendy. Brávala jsem s sebou několik spolužáků a pomáhali jsme s různými pracemi – z pískovcových kamenů z potoka jsme dělali ohniště, umývali jsme nádobí nebo jsme pomáhali izolovat náš nově budovaný dřevěný srub.

Můj otec Daniel Wright a dalších 11 lidí společně koupili tento zalesněný kus země v kopcovité části jižní Indiany. Otec byl vesnickým farářem a došel k přesvědčení, že víru je potřeba praktikovat celý týden stejně jako to činíme v neděli. Díky spirituálnímu vedení a vizím si vytvořil ucelenou představu komunitního života – společný život na jednom kusu země, spolupráce v podnikání, škola, společné jídlo, sdílení všech věcí. Vhodné místo pro Padanaram našel pomocí spirituálních prožitků. Naše společenství nevzniklo díky kultuře hippies, která tehdy ovládala celé USA, ale vzniklo doma, během setkání věřících.

Již od roku 1962 jsme žili v polo-komunitě v Martinsville, v Indianě, kde si 6 až 8 rodin koupilo domy blízko sebe. Měli jsme oddělené domy, pracovali jsme mimo domovy v různých profesích od prodavačů po architekty a stavitele. Ale o víkendech jsme pracovali na zahradách, budovali jsme své domy a také jsme společně jedli. Tehdy jsem pořád ještě studovala. Jako obyvatele města nás velice těšilo hledat houby, procházet se v lese a dávat pozor na hady. Nevzdali jsme se koupelen, samostatných domů nebo vlastního podnikání, ale přesto to byl počáteční krok ke komunitnímu životu. Další krok (do Padanaram), byl mnohem dramatičtější!

Vrátili jsme se do dřevěných kůlen a do chudoby. Jediným domem v naší usedlosti byl zchátralý farmářský dům. O víkendech jsme spali jeden vedle druhého na dřevěné podlaze a topili jsme ve starých kamnech na dřevo „Old Florence“. Náboženstvím se staly večerní rozhovory u stolu, kam jsme se sesedli po celodenní těžké práci na stavbě srubu na zahradě.

Proč to bylo tak přitažlivé? Bylo to vzrušující, vyžadovalo to odvahu a bylo to jako za starých časů. Praní prádla v potoce, vaření na peci, v níž se topí dřevem a spaní na podlaze, to pro mě byla vítaná změna oproti těžko stravitelnému životu na koleji a studiu. Dynamičnost života v malé skupině byla úžasně přitažlivá! Všechno bylo nepředvídatelné. Byli jsme jak v televizní reality-show. Co se stane příště? Zvládneme všechno? Co se stane o víkendu až přijedou všichni? Na konci léta roku 1967 jsem už věděla najisto, že život v komunitě, uprostřed panenské přírody, je přesně tím, po čem toužím. Další dva roky jsem pendlovala mezi Padanaram a universitou a připravovala jsem se na práci učitelky v naší komunitě. Bylo mi 23 roků a byla jsem připravena přijmout tu výzvu…

***
Po promoci v roce 1969 jsem začala pracovat jako učitelka v obci vzdálené cca 30 minut cesty, protože budování naší komunity stále vyžadovalo finanční pomoc zvnějšku. Protože jsem četla o Summerhillské škole a dalších alternativních školách, chtěla jsem pracovat „na jakékoliv škole, která pracuje experimentálně“. Byla jsem přidělena do školy, která vypadala jako starý zámek. Ukázalo se, že to je naše místní „lab school“ (pozn. překl. – typ školy pro děti s poruchami učení), kde se používala týmová výuka a individualizované postupy . Byla jsem nadšená! Že by Bůh věděl o mých potřebách a zájmech? Pod dozorem velmi zkušeného učitele jsem se za prvních šest měsíců zaučování naučila více než za čtyři roky na universitě.

Cesta do práce ale bohužel nebyla zábavná. Byla těžká! Musela jsem překonat 5 km prašné cesty, která byla za deště plná vody. Obuli jsme si gumáky vysoké až pod kolena a prodírali jsme se lesem na místo, kde nás vzal starý náklaďák a svezl nás po blátivé cestě do města. Nepochybně jsem byla jediná, která se musela ve školní koupelně (chodila jsem do koupelny v přízemí, kde bydlelo nejméně lidí) převléknout, umýt si bláto z bot a punčoch, rychle se opláchnout v podpaždí a pak s úsměvem vystoupat do schodů a tvářit se, jako bych právě vyšla z časopisu o módě.

Doma jsem chodila jen modrých džínách a košilích. Myli jsme se buď v umyvadle nebo v potoku a obojí bylo obtížné! Komunitní život nešel dohromady s mou rolí „slečny Wrightové, spořádané a uhlazené školní učitelky“! Udržet si čisté nehty a bezvadné punčochy bylo nemožné. Naše kamna a železné pánve mi nechávaly na rukách černé šmouhy. Na vysokých podpatcích jsem byla stejně nejistá jak novorozené hříbě – doma jsem chodila v holínkách nebo bagančatech. Cítila jsem pozvedlá obočí, zvláště když se mluvilo o tom, že jsem z „hippisácké komuny“.

Po několik prvních roků starší děti z Padanaram chodily přes hodinu do státní školy, kde se jim bohužel posmívali. Naši sousedi naprosto netušili co jsme zač a ani se to nenamáhali zjistit. A tak okolo nás kroužily přívlastky jako “volná láska”, “hippisáci”, „muži s plnovousy“, „lidi, co se oblíkají do černýho“ apod. Říkali nám „Shakers“, podle názvu oblasti, kterou jsme koupili – „Shaker Hollow“.

Moje přítelkyně ze studií, Marjorie, se přestěhovala do Padanaram v r. 1967 stejně jako já. V roce 1972, po ukončení studia pedagogiky, založila v Padanaram školu pro naše děti ve věku pět až osm let. Plánovali jsme otevřít vlastní školu, kde bychom vychovávali děti podle naši ideálů spolupráce. Byla jsem v té době už zkušenou učitelkou a pomáhala jsem s přípravou materiálů. Bylo obtížné najít knihy, které by odpovídaly našemu životnímu stylu. Začali jsme s darovanými učebnicemi Nedělní školy (tam konečně byli muži s plnovousy) a mnoho dalších textů jsme si připravili sami. (Pozn. překl. – Nedělní školy je souhrnný název pro řadu forem výuky náboženství v USA, učilo se v neděli.) Začali jsme v malém obytném přívěsu, z ledničky jsme udělali knihovnu, z vany akvárium a z kuchyně vědeckou laboratoř. V roce 1973 přišel do komunity Steven, diplomovaný učitel pro základní a střední školu. Stal se ředitelem naší školy a je jím dodnes. Naši středoškoláci se vrátili domů a školu jsme přemístili do prvního patra stodoly – v přízemí bydlela mula. Steven byl také výborným truhlářem, takže odpracoval mnoho hodin na stavbě a vylepšování naší školy.

V r. 1974 jsem se v Padanaram stala vychovatelkou v mateřské školce na částečný úvazek. Těšilo mě učit děti v naší škole a vychovávat své děti, které měly 3 a 5 let, to vše v našem překrásném komunitním domově, kterému jsme začali říkat „Údolí“. Ve volném čase jsem se věnovala postgraduálnímu studiu na universitě.

Díky naší politice otevřených dveří přicházelo do komunity mnoho různých lidí. Poprvé v životě jsem měla příležitost nahlédnout do nitra lidí tak rozdílných ode mě.

Sama jsem byla vychována jako křesťanka, silně ochraňovaná svou pevnou rodinou. Ale v komunitě jsem poznala všelijaké lidi – zkrachovance, lenochy, tuláky, utopisty, stavitele, pracovité odborně zdatné lidi, přistěhovalce, snílky a filozofy. Tato směsice povah byla tavícím kotlíkem v němž se tavily a krystalizovaly naše základní ideály. Různorodost se stala jedním ze základních mechanismů našeho přežití.

***
Opustili jsme většinovou společnost, abychom vybudovali lepší svět, proto jsme se zamýšleli nad smyslem všeho, co jsme dříve dělali. „Kdo to tvrdí?“ byla jedna z našich oblíbených otázek. Opustili jsme rádia, televize, hudbu a knihy a rozhodli jsme se začít úplně od základů. Možná, že najdeme originalitu a kreativitu, když se nenecháme ovlivňovat zvenčí? Jednou ze základních otázek, nad níž jsme se zamýšleli, byla role ženy.

My ženy jsme nechtěly být “pouze hospodyněmi”. My ženy, stejně jako muži, tvoříme ekonomickou sílu. Všichni jsme si byli rovni při spolupráci pro dobro Padanaram. Zachovali jsme běžný model rodiny uvnitř větší komunitní rodiny. Každá rodina měla svůj byt ve velkém společném domě. V prvních letech to byl jen jeden pokoj, ale nyní již má každá rodina tak velký byt, jaký potřebuje. Náš životní styl bych nazvala “familyismem” – toto pojetí v sobě spojuje myšlenku základní rodiny (otec, matka, bratři, sestry) a koncepci velké rodiny, což znamená, že každý dospělý se stará o všechny děti.

Chtěli jsme mít děti a rozhodli jsme se, že se budou rodit doma, s pomocí porodních asistentek, ale bez lékařů a porodnic. Rozvíjeli jsme relaxační techniky a spirituální písně, napomáhající při porodu. Jména jsme našim dětem dávali podle vlastní inspirace, snů a nebo dojmů. Takže tu nemáme Tomáše nebo Honzy, ale jména, která znamenají víc – Utopie, Harmonie, Radost (Joy), Charita apod.

Protože do komunity přicházelo stále více lidí a rodilo se stále více dětí, tak jsme v roce 1978 otevřeli i jesle. V nich pečovaly o děti ty ženy, kterým opravdu velmi záleželo na dětech. Díky tomu jsme se my ostatní mohly více věnovat práci, když se o naše batolata starali lidé, kterým jsme mohly věřit. My, které jsme kojily, jsme mohly práci přerušit a zajít do jeslí. Mohli jsme se podívat z okna a vidět, jak si děti hrají na dvorku před školkou. Bylo to bezpečné a nemuseli jsme mít starosti!

Dělba práce zahrnovala kuchyň, pekárnu, jesle, mateřskou školku, školu, podnikání, farmaření a zahradničení. Během let jsem učila ve škole, byla jsem sekretářkou, porodní asistentkou, osobou pro styk s veřejností, vařila jsem, čistila záchody, umývala podlahy a pomáhala jsem pečovat o naši komunitní rodinu.

My ženy máme nejvyšší respekt k mužům a oni k nám. Nijak s nimi nesoupeříme ani v práci ani v jiných oblastech. Práce na pile, na farmě a při stavbě domů jsou nad naše fyzické možnosti. My ženy jsme si vybraly práce jako je zdravotní péče, výuka dětí, porodnictví, péče o děti, kancelářské práce, zahradnictví, konzervace potravin a péče o naši komunitní domácnost. V žádném případě nejsme ponižované! Byla to pouze otázka volby kdo udělá danou práci nejlépe. Zbytek je jednoduše intelektuální odpad a ztráta času.

Argumenty “liberálek” o tom, že se věnujeme “typickým ženským pracem” jsme odmítaly. Musíte osvědčit hodně kuchařské zručnosti a inteligence, máte-li uvařit, objednat potraviny a naplánovat jídelníček pro 200 osob! Chcete-li udělat prošívanou patchworkovou deku tak potřebujete matematické know-how. Máte-li řídit školku, vyžaduje to plánování, energii a láskyplnou péči. Nyní se kruh těchto úvah uzavřel – ty co nás kritizovaly nyní naříkají, že nemají děti a snaží se zvítězit nad „biologickými hodinami“. Jsem přesvědčená, že pouze žena žijící v komunitě je opravdu svobodná. Může řídit a ovlivňovat co se děje okolo ní. To je osvícená svoboda!

Nesnažíme se ale na druhou stranu udržovat tradiční podobu manželství. Návštěvníci mají často problémy poznat kdo je s kým. Míra rozvodovosti v této zemi dosáhla 50%, mizí lokální společenství a rodiny jsou rozptýlené po celém světě. Rodina se stala izolovanou, tíží ji stále rostoucí náklady na živobytí, chybí příbuzní, kteří by se starali o děti a je potřeba aby oba rodiče pracovali aby rodina přežila.

Izolované samostatné rodiny v Padanaram nemáme. Rodinné soužití plodí přezírání! Cítím, že manžel a manželka se zblázní, když na sebe navzájem koukají přes stůl 50 let. Kdo tvrdí, že musím jíst 18 250 večeří s manželem? Vím jak se šťourá nožem v zubech když smí maso a on zase ví že koušu na pravé straně. V komunitě je stůl delší a je u něj více lidí s nimiž si mohu promluvit.

Jsem s Larrym, mužem, který je v komunitě 20 let. Máme šest krásných dětí a jedno vnouče, ale stále je tu dost místa. Společně pracujeme pro dobro Padanaram. Ráda dýchám vzduch otevřeným oknem a nechávám svou mysl expandovat. Ráda nahlížím za mytologickou utopii tzv. Amerického snu – jsou to jen izolované rodiny a materialismus. My v Padanaram budujeme reálnou utopii, která opravdu funguje a poskytuje nám mír a klid. Potřebuji více než jen partnera a plný kredenc. Potřebuji cítit pospolitost a smysl. Chci svět míru a spolupráce. Pokud komunitní život funguje u nás, může fungovat i jinde.

***
Když se ráno vzbudím, jdu s dětmi do naší centrální jídelny, kde několik kamarádek od 3 hodin ráno chystalo snídani. Probereme tady co dělají děti, podělíme se o včerejší zážitky a pohovoříme o tom, co nás čeká dnes.

Toto letní ráno už asi 50 mužů snídalo a odjeli do našich firem ve městě a nebo se věnují údržbě, stavbám nebo práci na farmě. Od 6 hodin ráno jsou na cestě do práce nebo opravují vodovod či elektrické rozvody, krmí dobytek, sklízejí jablka nebo opravují zemědělské nářadí.

Na mě čeká horká káva a snídaně skládající se z jablka, šťávy z grepu, jogurtu, granoly, vajíček, brambor a doma pečeného chleba. Je to čerstvý chléb, pečený s láskou, bez konzervantů a chemie. Pečeme každý den 60 bochníků – celozrnný, bílý, žitný, veganský a různé speciální. Výborná snídaně znamená tvrdou práci. Jedno z našich pravidel je „kdo nepracuje neměl by jíst“. Kolik návštěvníků se už tomuto rčení ostýchavě usmívalo! Kdyby tak dokázali pochopit, že toto bylo jedno z nejdůležitějších pravidel díky němuž komunita přežila. Kolik komunit už zkrachovalo kvůli lenosti a nedostatku odhodlání.

Po snídani jde moje šestiletá dcerka se svými kamarády do předškolní třídy. Tady se učí písmena a připravuje se na vstup do „velké školy“. Moje desetiletá dcera má za úkol pracovat hodinu v zahradě. Moje patnáctiletá dcera pomáhá v naší letní škole a uvažuje nad volbou budoucího povolání. Můj syn sklízí jablka v sadu. Moje dvě nejstarší děti jsou na universitě, syn pracuje na jakémsi výzkumu a dcera se věnuje medicíně.

Rodinné záležitosti mám vyřešeny a tak se starám o přežití naší komunitní rodiny. Ve své současné práci odpovídám na korespondenci a propaguji naše akce jako je „Otevřený dům“ a konference, které pořádáme dvakrát do roka. Řídím také naše vydavatelství, tiskneme brožury, články a Danielovy spirituální texty. Podílím se i na redakci našeho informačního bulletinu „Millennial Chronicles“. Psací stroj jsem vyměnila za počítač a používám e-mail. Během dne řeším všelijaké úkoly: telefonní hovory, návštěvy školních tříd nebo novinářů nebo i narození dítěte.

***
Jako komunitní veteránka (žiji v komunitě již 30 let), jsem zažila již mnoho změn, především v prvních letech. Přišlo mnoho lidí, kteří si chtěli zkusit svá „komunitní křídla“, ale nenaučili se létat, proto tu chvíli zůstali a pak šli zase jinam. V některých obdobích jsme měli mnoho pomocníků, jindy jsme museli zvládat práci za víc lidí.

Vzpomínám si jaké to bylo před několika lety, když jsme začali používat rozpisy prací. Abychom zvládli přípravu jídel, konzervaci ovoce a zeleniny a úklid našich komunitních domů, museli pomoci i ostatní, kteří pracovali ve školce, jeslích, učili ve škole a v kanceláři. Abychom vše zvládli, museli jsme každý pracovat denně hodinu navíc nad náš normální rozvrh.

Neustále se někdo bouřil, protože měl pocit, že ostatní nedělají tolik jako on, že dře za ostatní. V těch měsících vznikly v Padanaram nejhorší pomluvy, jaké jsme tu kdy měli a kde kdo se snažil ze svých povinností vyvléknout! Slyšeli jsme řeči jako – já jsem vynikající mlynář a mám někomu stříhat vlasy, to tedy ne. Kolem rozpisů prací vzniklo mnoho hádek, ale díky nim jsme získali více volného času, situace Padanaram se zlepšila a skončily doby, kdy to, co měl dělat každý, nedělal nikdo. Postupně jsme rozpisy prací vylepšili a dnes je každý přijímá bez připomínek.

Podobné to bylo s vařením v neděli. Každý věděl, že neděle je dnem odpočinku. V neděli nikdo nepracuje, ani Bůh ne! Každý chtěl odpočívat – ale přitom každý chtěl i jíst. Zdálo se, že v naší utopii by to mělo – hlavně v neděli – vypadat tak, že každý by jedl ovoce ze svého fíkovníku, podobně jako v Edenu. Žádná práce, žádné nádobí, pouze hromada jídla.

Odpadky, špinavé nádobí a neumyté podlahy stále více bily do očí. Protože se to týkalo jen nedělí, zatímco v ostatní dny jsme pracovali podle rozpisů, tak se lajdáctví v kuchyní týkalo všech. Po mnoho týdnů laskaví členové komunity uklízeli o nedělích nepořádek, umývali nádobí a podlahy ať už kvůli čistotě a nebo protože litovali ty, kteří by to museli dělat všechno v pondělí.

Jednu neděli to vše skončilo. Nikdo neumyl nádobí ani podlahy, ani nikdo nevyhodil zbytky. V pondělí, po vzpouře pondělní služby v kuchyni a dalších, kteří to už nemohli vydržet, přišla změna. Do našeho bulletinu jsme umístili toto upozornění: „Každá osoba bude od nynějška zodpovědná za přípravu dvou víkendových jídel jednou za deset týdnů“. O ono to pomohlo! Úžasná, společně připravená jídla, jaká jsme od další neděle jedli, byste nenašli ani v nejlepší restauraci.

Takovéhle události mne ovlivnily nejvíce. Filozofování na téma „jak na to“ nepomáhalo. To co jsem prožívala bylo občas dost syrové! Byla to sama niterná podstata komunitního života, každodenní vzestupy a pády. Toto znamená „pracovat společně“.

***
Když jsem přišla do komunity, tak jsem po materiální stránce neměla nic. Nyní ale mám to, co opravdu za něco stojí. Kdybych chtěla materiální bohatství, nevstupovala bych do naší komunity. Já mám na mysli věci nehmotné, které se nedají koupit: přátelství, péče, podpora, spiritualita, mír a poznání. Zasloužila jsem si tyto věci tím, že jsem pracovala společně s ostatními a tím, že jsem zkusila nový, komunitní styl života a opustila ten starý. Komunitní život je pro mne cestou jak si zachovat duševní i tělesné zdraví. Nikdo mi nesliboval, že to bude snadné! Prošlapávání nové cesty skrz trnité šípkové keře a bodláčí komunitního života je mnohem složitější než chození po starých vyšlapaných cestách. Ale mohu se zastavit a cítit růže.

Komunitní život, se všemi svými materiálními stránkami jako je jídlo, pozemek, kde žijeme, přístřeší, oděv a dobrá škola, je pro mne nejlepší. Začala jsem v jedné místnosti a nyní žiji v krásném bytě, který jsme sami postavili. Každé dítě má svůj pokoj. Vše je venkovské, odpovídá to prostředí lesů a jezer okolo nás. Když se dívám na našeho krbu, který jsme postavili z pískovcových kamenů z našeho potoka, cítím útulnost a teplo. Pohlédnu-li z okna, vidím plody tvrdé práce – vidím dříví, které naštípali naši mladí, jako přípravu na sníh a chlad, který nás čeká v zimě. I v té nejstudenější bouři nám bude teplo!

Cítím se úžasně, když objíždím náš 1000 hektarů velký pozemek (tak velkou plochu jsme postupně získali) protože vím, že tento pozemek spoluvlastním. Když vidím na pastvinách našich 100 krav, projíždím okolo ovcí a lam, dívám se na děti jezdící na koních, sledují svážení sena do stodoly, tak se doslova dmu pýchou. Vědomí, že naše zahrady mají bio certifikát mě naplňuje uspokojením, že naše jídlo bude zdravější a díky tomu možná i naše životy delší. Když vidím naši zásobárnu plnou doma konzervovaných potravin jako je ovoce, šťávy, rajčata, papriky, kvašená zelenina, tak se mohu těžit na zimní závěje sněhu.

Hlavní příjmy máme z obchodu s obnovitelnými lesními produkty: provozujeme velkou pilu, prodáváme kvalitní řezivo, dýhy a obklady a pečujeme o zlepšování půdy. Máme největší pilu v oblasti a stále ji rozšiřujeme. Chráníme zemi, náš jediný domov ve vesmíru. Je vším co máme! Jsme ekologicky uvědomělí, zužitkujeme celé stromy – prodáváme mulčovací kůru, kompost a zahradní směsi. Nové možnosti podnikání jsou na dosah, využít se dají i piliny. Založili jsme nyní i sesterskou komunitu v Arizoně. V prvním roce existence Padanaram vydělala 4000 dolarů, v loňském roce to už bylo 7 milionů a naše podnikání se stále rozšiřuje.

Všechny příjmy jdou do „společné peněženky“ a používají se na nejrůznější potřeby: na lékařskou péči, zubaře, nákup pohonných hmot, potravin, bydlení. Řídíme se pěti principy:

(1) Chovej se k ostatním tak jak chceš aby se oni chovali k tobě

(2) Všechny věci jsou společné, nic nepatří jen jednomu člověku

(3) Vše rozdělujeme podle potřeb

(4) Od toho, kdo má hodně, se hodně očekává

(5) Kdo nepracuje neměl by jíst

***
Pro mě znamená komunitní život pronikání do všech možností, ať už po stránce hmotné nebo spirituální. Je o budování našeho pozemského života, je ale také o rozšiřování naší vnitřní osobnosti. Kdo jsem? Co jsem si vždy přála dělat? Jaké mám schopnost? Během těch let jsem vyzkoušela mnohé – psaní básní a písní, hry, řemesla, organizování společenských událostí. To vše ale až po splnění svých komunitních povinností.

Jedním z nejkrásnějších aspektů komunitního života je to, že můžeme experimentovat. Když se společnost rozroste natolik že přestane oceňovat své členy a chová se k nim jako k věcem, pak lidé ztrácí pocit hodnoty a identity. V malé komunitě může být jedinec hvězdou okamžiku. Objevila jsem, že bych mohla psát hry, hrát a být oceňována na našem „malém jevišti“. Nejlepší hry jsou pro nás takové s nimiž se můžeme identifikovat a rozumíme jim. Písně se dotknou našich srdcí jen tehdy když obsahují myšlenky, kterými žijeme a známe je. V tomto kontextu vznikají naše divadelní hry, písně, básně a pantomimy – odrážejí komunitní život v Padanaram. Svízele komunitního života se staly skvělými komediálními scénkami! Bůh neomezil tvořivost jen na pár lidí!

Pro mne je město příliš obrovské. Ráda se dotýkám země a kopu hlínu. Roky jsem pěstovala domácí rostliny. Oba moji dědečkové se ve volném čase věnovali zahradničení, od nich jsem zřejmě zdědila lásku k rostlinám. Jedním z mých přání bylo udělat si vlastní kosmetiku a recepty na léčení bylinami. Možná, že mezi mými předky byla nějaká bába kořenářka, která léčila přírodními postupy. Vždycky jsem hledala alternativní možnosti – ať už v životním stylu, ve škole, ve filozofii nebo náboženství.

Měli jsme už založenou bylinkovou zahradu, ale já jsem si udělala malou bio zahradu blízko našeho domu. Miluji vše okolo bylin – čichat vůči čerstvě natrhaných bylin, dívat se na ně jak rostou, plít plevel, odlamovat listy, sušit je a ukládat do sklenic. Rozmarýn, tymián, fenykl, levandule, kostival a majoránka se staly fascinující součástí mého života. Poučila jsem se o jejich jedinečnosti – znám jejich vůni a jejich léčivou sílu.

Dalším krokem byla příprava čajů, extraktů, vývarů a tinktur. Vyzkoušela jsem všechny recepty, které jsem našla. To mě dovedlo k nalezení krásy včelího vosku (z našich vlastních úlů) a jeho léčivých schopností. Začala jsem vyrábět krémy na obličej a na ruce, balzámy na rty, šampony, masti a obklady. Své výrobky jsem dávala přátelům a ti je zase dávali svým přátelům. Tím jsem nabourala lživé reklamy na kosmetiku plnou konzervantů a škodlivých přísad. Nabídla jsem alternativu. Půl tuctu se nás nyní společně věnuje podnikání v této oblasti – pěstujeme rostliny, sušíme byliny na jídlo a pro řemeslnou výrobu, učíme jak pěstovat byliny. Jsme stále na začátku, ale naše podnikání je životaschopné a vytváří pracovní příležitosti pro členy komunity.

Mezi 200 členy Padanaram ve věku od 0 do 97 let jsem našla lidi, kteří mi pomohli zlepšit se. Leacy, naše 97 letá „mladice“ přišla do Padanaram když jí bylo 80 let aby začala „nový život“. V 83 letech si nechala propíchnout uši, obléká se do jasných barev a ruší tak zažitou představu o stařence oblečené do hnědé, šedé a černé. Nosí pestrobarevné klobouky s širokým okrajem, které se jí hodí k šatům a různé šperky na prstech na krku. I když už je shrbená, nikdy nebyla atraktivnější.

Nejraději dělá v kuchyni to, co ostatní nechtějí – krájí cibuli. Mnoho žen se této práci vyhýbá, nemají rádi slzy. Leacy říká že jí to čistí dutiny, proto se vždy připravena pustit se do cibule. Její police jsou lemovány bylinnými směsmi pro každou příležitost: nespavost, těhotenství nebo podrážděný žaludek. Neustále něco dělá, každý den nachodí několik mil aby zůstala zdravá. Nemá tu žádné příbuzné takže nás adoptovala všechny.

Lois, naše prorokyně, je dlouholetou komunitní veteránkou, žije tu 30 let a dává mi sílu a naději. Má vize a sny a slyší vnitřní hlasy. Na jednom z našich nočních nedělních setkání meditovala o problému v podnikání, který, jak se zdálo, ohrožoval naše ekonomické přežití. Pozdě večer mi řekla o vizi, kterou prožila. Její tělo se pohybovalo rychle kupředu proti kamenné zdi, která vypadala jako betonová s malými kamínky. Beze strachu kontemplovala o tom co se stane až narazí na zeď. Srazí se s ní? Nebo se v ní objeví díra a bude moci proletět zdí? Když doletěla až ke zdi, tak se k jejímu překvapení zeď převrhla a stala se z ní cesta, vysypaná kameny a kamínky.

Interpretovala tu vizi takto – „cokoliv je před námi, co vypadá jako nepřekonatelná překážka, je pouze dočasný klam, zmizí to“. Taková byla spirituální cesta Padanaram. Bylo tu mnoho hlasů, vizí a snů, které nás vedly.

***
Daniela Wrighta vedly k nalezení našeho údolí spirituální zkušenosti. Slyšel hlas, který řekl: „Ukážu ti moje údolí“. Daniel jednal podle tohoto hlasu, dělal co bylo potřeba – kopal strouhy, řídil náklaďák, zatloukal hřebíky. Zavázal se k chudobě stejně jako my ostatní. On i jeho žena Lois tvrdě pracovali!

Jeho vize se stala naší společnou vizí. Dávalo to smysl – vybudovat utopii, kde nikdo nebude ani chudý ani bohatý, nebudou v ní nezaměstnaní, kde každý bude mít lékařskou péči a kde budeme moci žít komunitně podle hodnot, v něž věříme. Zpochybnili jsme sociální, náboženský, politický a ekonomický status quo a vytvořili jsme nový život. Dali jsme dohromady naše skromné zdroje a podle tohoto našeho vzoru mohou vzniknout další podobná společenství. Chtěli jsme ukázat světu, čeho by se mohlo dosáhnout díky komunitnímu stylu života. Nepřijímali jsme žádné dary, žádná banka nám nedala půjčku. Padanaram vznikla díky pozitivnímu úsilí a rozrostla se do dnešních rozměrů.

Daniel, který má nyní 77 let, je stále aktivní v podnikání i v komunitě. Denně nachodí 6 km. Je naším spirituálním mentorem a lídrem. Jeho nauka a předvídavost nám pomáhá hledět vpřed. V minulosti řešil všechny problémy on, nyní předal autoritu nám, kteří tu žijeme již mnoho let. Štafetu převzala nová generace, která věří ve spirituální vedení, tvrdou práci a realistickou vizi budoucnosti.

Používáme výraz „královstvíčko“ pro naši novou politickou a náboženskou filozofii použitelnou ve světě na přelomu milénií. Královstvíčko je koncept duchovní politiky, zahrnující dvanáct kroků: Narození, Vizi, Rodinné vztahy, Rovnost, Lásku, Právo, Směřování, Přátelství, Vzdělání, Umění, Vývoj a Vedení. Těchto dvanáct stupňů jsem zažila v Padanaram a fungují. Jednoduše řečeno, Královstvíčko znamená sdílení, spolupráci, školu, podnikání, společný stůl se zdravým jídlem, děti – tedy důležité věci našich každodenních životů. Utopický komunitní život je prvním krokem ke Královstvíčku. Věříme v mírovou revoluci a tou revolucí je komunitní život. Tato filozofie nového věku se rozšíří po celém světě díky malým záměrně vytvořeným komunitám.

***
Ptáte se zda jsem se změnila od té doby kdy jsem přišla do Padanaram? Řekněme, že došlo k fyzickým změnám. Mám teď 52 roků. Dříve jsem měla tmavé kudrnaté vlasy, nyní je mám rovné, trochu prořídlé a je tvoří je směs šedé a černé barvy. Ale uvnitř se cítím stejně jako když mi bylo 25. Stále se vyvíjím. Mé horizonty se stále posunují s tím jak se objevují nové výzvy.

V naší jídelně máme pověšený nápis vypálený do dřeva, který udělal náš umělec Bob. Je tam napsáno: „Kdyby všichni lidé byli stejní jako já, jak by to tady vypadalo?“ Každý není stejný jako já, nepřemýšlí jako já a neřeší stejné problémy. Naučila jsem se trpělivosti, toleranci a naučila jsem se vážit si rozdílů mezi lidmi. Můj spirituální vhled je pronikavější, více rozumím povahám lidí.

Vloni jsem pomáhala jako porodní bába při narození mé první vnučky. Když se moje dcera (dokončuje studium medicíny a chce dělat lékařku v naší osadě) rozhodla rodit doma, varovali jí její kolegové a přátelé, aby raději rodila v nemocnici, že je to bezpečnější. Tyhle obavy mě drásaly. Když jsem rodila já, rozhodovala jsem se sama za sebe, ale toto je moje dcera! Když jsem o svých obavách promluvila, tak mě moje dcera, která je druhou generací v naší komunitě, pokárala: „Porodím doma, ty jsi taky rodila doma.“

My dospělí jsme netušili jaké budou naše dospívající děti. Vyšilovali se svou hudbou a bouřili se úplně stejně jako jsme to dělali my vůči našim rodičům. Sledovali společenské normy z povzdálí, byli jako v ochranném lůně. Nesledovali jsme každý jejich krok ale dobře jsme o nich věděli. Občas, když se svým rockem dělali obzvláštní rámus, tak jsme o nich věděli až příliš dobře!

Máme vlastní tance a hry, a v průběhu roku slavíme vlastní svátky. Právě jsme oslavili náš Pesah v našem novém kulturním centru, kterému říkáme Stodola. Je to venkovské stavení ze dřeva a kamene. Jednu událost během této pětidenní oslavy nazýváme „Noc svíček“. Každé dítě si zapálí svíčku ze sedmiramenného zlatého svícnu. Našich 100 dětí pak stojí společně, každé má zapálenou svíčku a osvětlují celou velkou halu. Když je zhasnou, nastane hluboká tma. Kde bychom byli bez našich dětí?

Většina našich mladých lidí se rozhoduje zůstat v Padanaram. My jsme se rozhodli sem jít, kdežto oni se zde narodili. Mají nápady, kterým musíme naslouchat s respektem. Mají moderní vybavení, které my jsme na začátku neměli a přitom nejsou izolováni od země. Umí sklízet rajčata, zatloukat hřebíky a pracovat společně s ostatními, a znají víru v Boha. Sedm z nich studuje na vysoké škole (dvě z nich jsou moje). Setkávají se tam s jiným světem, se světem moderních komunikací a globálního myšlení. Musí na tyto výzvy reagovat upřímně. Vidím u našich dětí silnou snahu žít komunitním způsobem a pokračovat v tom, co jsme začali. Naše druhá a třetí generace jsou „strážci ohně“. Jsou to jedinečné osobnosti, silné, krásné a zdravé. Jsou pokračováním Padanaram.

***

Pár slov z písně, kterou napsal můj dlouholetý životní druh a jeden z našich hudebníků Larry, vyjadřuje mé pocity: „V Údolí, kde nám bohové radí co máme dělat, záleží na mě a na tobě“.

Byla to úžasná cesta! Co bude dál?