Tato kniha ukazuje utopistický komunitní životní styl ve světě v 90. letech 20. století. Je o skutečných lidech, kteří žijí v komunitě již mnoho let.

Knihy o životě komunit se obvykle snaží buď ve velkých detailech popsat příběh jedné určité komunity (čemuž se říká etnografická studie) a nebo se snaží v krátkosti přiblížit mnoho skupin (výzkum) – ale téměř vždy je komunitní život prezentován objektivním analytickým pohledem autora, který buď je skutečným sociologem a nebo se za něj vydává.

V této knize je život komunit popisován přímo jejich členy – jsou zde příběhy 15 lidí z 11 zemí světa, lidí, kteří žijí v komunitě v průměru déle než 30 let. Čtenář zde nalezne 15 velmi osobních, upřímných a poučných vyprávění o životě dnešních komunit. Dozví se, jaké to je narodit se, být vychováván, mít děti a zemřít v komunitní skupině. Příběhy jsou doplněny, přiblíženy a zpestřeny četnými fotografiemi.

V knize jsou představeny tyto komunitní skupiny:

• Riverside z Nového Zélandu

• Yamagishi Toyosato z Japonska

• Auroville a Christavashram z Indie

• Kibbutz Einat z Izraele

• L’Arche z Francie

• UFA-Fablic a ZEGG z Německa

• Findhorn Foundation z Británie

• Community Alternatives z Kanady

• The Farm, Padanaram a New Meadow Run Bruderhof z USA

• Los Horcones z Mexika

• Lothlorien z Brazílie

Jsem skutečným sociologem, mám titul PhD ze sociologie, zároveň jsem ale i žil po většinu svého života v komunitách. Jako editor této knihy jsem se proto ze všech sil snažil, abych tato osobní vyprávění oddělil od mé sociologické analýzy. V poslední kapitole se snažím na tato vyprávění podívat nezaujatým pohledem a shrnout zde určité obecné závěry. Proto pouze v ní čtenář najde všechno nadšení, zklamání, radosti i bolesti komunitního života profiltrované mou sociologickou analýzou. Ve všech ostatních kapitolách vyprávějí členové komunit vlastními slovy své příběhy a ukazují čtenářům jaké to je žít celoživotně a naplno v komunitě.

Požádal jsem všechny autory, aby psali otevřeně a subjektivně, proto bych i já měl udělat totéž. Je mi 51 let, jsem vysokoškolský učitel s spisovatel, pracuji na Griffith University v Brisbane v Austrálii. Titul PhD jsem získal za práci pojednávající o australských komunitách, jmenovala se „Odcházení a zůstávání“. Osobně jsem se do tohoto hnutí zapojil v r. 1974, když jsem pomáhal zakládat městskou komunu v Brisbane. V r. 1974 jsem žil několik měsíců v nejslavnější australské komunitní skupině Tuntable Falls v Nimbinu. V r. 1980 jsem se přidal k Plejáďanům, dvanácti členné městské sekulární komuně v Brisbane a pak jsem v r.1982 odešel do Mebel’s Treat, malé městské komuny, která existovala asi 6 let. Za více než 20 let sociologických výzkumů jsem navštívil asi 120 komunit a komun na celém světě. Jsem členem dobře známé skotské nadace Findhorn Foundation a v posledních letech jsem zde žil každoročně několik měsíců. Své výzkumy jsem prezentoval v mnoha akademických časopisech a knihách o světovém komunitním hnutí. Mou nejnovější knihou (stav v r. 1996 – pozn. překl.) je „Austrálie – od utopického snění ke komunitní realitě: životní styly založené na spolupráci“. Jsem členem vedení Mezinárodní asociace pro studium komunit a široce uznávaným expertem na otázky komunit. V současnosti nežiji v komunitě, ale pravděpodobně se k nějaké zase přidám.

Objasnění několika klíčových výrazů (1)

Utopický – slovo označuje záměr, snahu vytvořit ideální společnost, nikoliv výsledek. I když je výraz „utopický“ zcela legitimním analytickým termínem, často bývá mylně vykládán jako „naivě idealistický“.

Komunitní životní styl – označuje styl každodenního života, při němž dochází k velkému sdílení. Obvykle jsou sdíleny vlastněné zdroje a prostředky, jídlo se jí společně, děti se vychovávají společně, sdílí se rovněž společenský život, životní prostor a ideologie a světové názory. Sdílí se i vztahy k okolí a životnímu prostředí. Ve většině případů si toto sdílení lidé sami svobodně zvolí a jeho účastníci ho považují za smysluplné a účelné, nejen za praktické a pohodlné. Sociální vztahy v nemocnicích, vězeních a v armádě jsou rovněž komunitní, ale protože si je jejich účastníci obvykle nevybrali svobodně, tak nejsou do této knihy zahrnuty. Z podobných důvodů tato kniha nezmiňuje ani komunitní život v kmenových nebo rodových skupinách. Ne proto, že by to nebylo zajímavé, ale protože je to nad rámec této práce. Tato kniha je o komunitním životě jako existující alternativě pro čtenáře – je jasné, že přidat se k rodovým nebo kmenovým skupinám je obtížnější a ne vždy možné.

Komunitní život – odehrává se v komunách nebo v záměrných komunitách. Rozdíl je v míře a těsnosti sdílení.

Komuna – členové komuny staví skupinu nad základní rodinu, obvykle sdíleně využívají finance a mají společnou kolektivní domácnost a veškerá rozhodnutí provádí jako skupina. Tím, že její členové sdílí každodenní sociální život a vlastněné předměty a zařízení, vytváří komuna jakousi idealizovanou rodinu, stává se tak novou „základní skupinou“. Komunu tvoří lidé, kteří svá emocionální pouta váží na celou skupinu, nikoliv na nějakou část v rámci skupiny – např. na milence/ milenku nebo rodinu. Uvnitř komuny zažívají její členové emoce, které jdou nad rámec běžné sociální zkušenosti.

Na rozdíl od komuny, členové záměrné komunity (intentional community), ačkoliv se společně chápou jako skupina, žijí v individuálních domácnostech a rozhodnutí týkajících se svých domácností, dělají soukromě. Záměrná komunita není formou rodiny, naopak obsahuje jednotlivé běžné rodiny nebo komuny. Vzhledem k méně intimním vztahům uvnitř komunity jsou tyto skupiny spíše „druhotnými“, nikoliv „primárními“, protože vytváří méně těsné vazby. Nicméně skupina slouží jako prostředník mezi jedincem a vnějším světem.

Záměrné komunity, tím, že jsou „druhotnými skupinami“, mohou být velmi velké, mohou mít stovky nebo někdy i tisíce členů (2). Komuny, jakožto primární skupiny, jsou mnohem menší, obvykle mají méně než 20 členů. Příležitostně mohou jako komuny fungovat i mnohem větší skupiny, ale v takovém případě jen díky charismatickému vůdci a systému víry, který vyzdvihuje skupinu nad jednotlivce a aktivně odměňuje komunitní chování. Logistické problémy, které brání důvěrným vztahům uvnitř velké skupiny lidí, dopředu vylučují existenci velkých komun. Ale i ty mohou existovat, pokud to dovolují specifické unikátní okolnosti.

Obvyklé omyly týkající se života v komunitě

Komunitní styl života je často považován za velmi řídkou formu sociálního života. I když se těžko dají získat přesná data, přeci jen existují údaje, které nám mohou pomoci. V USA studoval Oved (3) celkem 277 komun, které existovaly již před rokem 1930 (4). V „Komunitním adresáři“ z r. 1995 je uvedeno přes 500 amerických skupin, ale to je pravděpodobně jen zlomek celkového počtu (6). Časopis „Diggers and Dreamers“ (7) (pozn. překl. – doslova „Kopáči a snílci“) přináší podrobné informace o 69 Britských komunitních skupinách. Jeden z jeho redaktorů tvrdí (8) – „Myslím, že v našich přehledech máme většinu spíše ekologicky zaměřených skupin. Ale spirituálních společenství existuje mnohem více… Pokud bychom počítali pouze skupiny v nichž je více než 10 dospělých a dochází v nich ve značné míře ke sdílení, pak takových skupin bude ve Velké Británii podle mého odhadu tak 150 až 200. V Izraeli existuje 282 komunitních Kibbutzim, nejstarší vznikl v r. 1909. Asi 2,5% Izraelců žije v komunitách, což je celosvětově nejvyšší číslo. V Holandsku bylo napočítáno 8500 komun, což znamená, že skoro 1% domácností jsou komunitní (9). Mé výzkumy v Austrálii odhalily, že v období let 1853 až 1970 existovalo asi 50 komunit, v současnosti odhaduji jejich počet na 150 až 200. Takže i když komunitní způsob života byl vždy v menšině, přeci jen není tak vzácný, jak se obvykle myslí.

Lidé, kteří žijí v komunitách, jsou často prezentováni v médiích jako představitelé nějakého mládežnického hnutí, jsou zobrazování jako lidé plní nadšení a naivního idealismu. Seriozní výzkumy (10) však ukazují, že průměrný věk členů komunit je hodně přes 40 let, přičemž členů nad 50 let a pod 30 let je zhruba stejně. Členové městských komunit jsou v průměru mladší, než členové vesnických komunit. To znamená, že komunitní hnutí na celém světě tvoří především lidé středního věku. A přesto kritikové stále popisují dnešní komunity jako skupiny mladých lidí.

Mnoho studentů i členů komunit je fascinováno historií utopického hnutí, především zkušenostmi získanými z dramatických komunitních experimentů v devatenáctém století v Americe, Evropě a Austrálii. Nepopírám, že komunity z devatenáctého století jsou jistě zajímavé, ale nutno pamatovat, že existovaly v naprosto odlišném kulturním a politickém klimatu, takže srovnávání s dneškem může být obtížné a jejich zkušenosti se nemusí dát automaticky použít dnes. Tyto omyly jsou obzvláště nebezpečné a matoucí, když přijde řeč na ožehavé otázky, jako například délka existence komunity.

Existuje také řada oblíbených omylů týkajících se charakteru sexuálních vztahů uvnitř komunit. Masová média neustále omílají všemožné orgastické představy. Skutečnost je jiná. V komunitách existuje celé spektrum sexuálního chování a forem vztahů. Od společných skupinových manželství a polyfidelity (pozn. překl. – forma skupinového manželství, v němž je každý partnerem každému, ale zároveň jsou jeho členové sexuálně aktivní pouze uvnitř této skupiny) až po naprostou abstinenci a vyhýbání se sexu. Avšak nejčastěji se v komunitních společenstvích setkáváme s heterosexuálními monogamními vztahy – což jistě musí být velkým zklamáním pro čtenáře s voyeurskými sklony! Studiem komunitních skupin se můžeme dozvědět opravdu hodně o různých formách sexuálního chování, rolích obou pohlaví a formách rodiny. Musíme ale nejdřív překonat naivní předsudky.

Mnoho komentátorů tvrdilo – na základě alarmujícího nedostatku důkazů – že vydržet mohou jen komunitní skupiny s jasně náboženskými principy. Dále vyvozovali, že takové skupiny, zvláště když mají to „požehnání“, že mají charismatického vůdce, mají tendenci stávat se „sektami“. Neexistují žádné důkazy z historie ani ze současnosti, které by tyto katastrofické vývody potvrzovaly. V této knize najdete příběhy jak z nábožensko-spirituálních tak ze světských skupin, z nichž některé mají charismatické vedení a jiné ne. Komunitní styl života je příliš komplexní, než aby se dal zařadit do takových naivních a stereotypních předsudků.

Dalším omylem je tvrzení, že komunitní skupiny vždy existují jen krátce a dočasně a dochází v nich k velké fluktuaci členů. Údaje z Ameriky, které zhruba odpovídají i údajům z jiných zemí (11), ukazují, že: „Fluktuace členů komunit je značná, ale nijak významně větší ve srovnání s jinými typy organizací… Zdravotní sestry v nemocnicích a tovární dělníci mají o něco vyšší fluktuaci než členové komunit. Univerzitní profesoři, státní úředníci a vězeňští hlídači mají fluktuaci a něco nižší.“ I když je pravda, že zhruba polovina komunitních skupin zanikne během prvních dvou let a polovina těch zbylých během následujících dvou let, tak pro malé firmy platí to samé! Takže i když musíme souhlasit s tím, že komunity jsou obvykle nestabilní a existují krátkou dobu, tak zároveň platí, že s ostatními srovnatelnými formami sociálních skupin je to stejné. Habání (pozn. překl. – sekta novokřtěnců, anabaptistů, založená Jakubem Hutterem v 16. století, anglicky Hutterites, žili i u nás, viz. „habánská keramika“) žili v komunitách po čtyři století a izraelské kibbutzim existují již téměř celé století. Nejstarší komunitní skupinou, která stále existuje, je Bon Homme, komuna Habánů založená v USA v letech 1874-5, ale protože byla několik let na konci první světové války téměř opuštěná, tak bychom snad měli za nejstarší komunu označit kibbutz Degania, založený v Izraeli v r. 1909. Komunitní skupiny popsané v této knize, existují v průměru mnohem déle než 30 let, nejstarší z nich vznikla v r.1934. Takže komunity mohou existovat dlouho a také dlouho existují.

Výzkumné a literární metody použité v této knize

Abych se vyhnul běžným stereotypům a abych ukázal příběhy komunitního životního stylu v 90. letech 20. století takové jaké opravdu byly a ne jak si je lidé představují, shromáždil jsem pro tuto knihu životní příběhy a moudrost 15 členů komunit z celého světa, které existují již delší dobu. Požádal jsem klíčové členy, kteří mají dlouholetou zkušenost s životem v komunitě, aby sepsali své zkušenosti – aby se s námi podělili o svou moudrost. Aby napsali proč se stali členy komunity, díky čemu jejich komunita funguje (nebo nefunguje) a co se oni naučili z dlouhého a svízelného vývoje komunity, v níž jsou oni těmi „staršími“. Vybral jsem si dlouholeté členy komunit, kteří šli za svým utopickým cílem při každodenním rozvoji a udržování komunity. Tyto starší členy a jejich moudrost jsem hledal pro svůj výzkum a jejich příběhy vám nabízím.

Pro tyto dlouholeté členy komunit je komunitní životní styl celoživotním závazkem, nikoliv historickou kuriositou nebo epizodou jejich mládí.

Abych shromáždil tyto příběhy a předložil vám je v konsistentní a použitelné podobě, použil jsem techniku, kterou jsem nazval ‚biografická rozmluva‘. Jako redaktor jsem vedl a povzbuzoval tyto vybrané dlouholeté členy komunit, aby opakovaně sepsali své zkušenosti a podělili se s námi o svou moudrost. Kladl jsem jim řadu otázek, které postupně vyvstaly během mých sociologických výzkumů v komunitách a diskutoval jsem s nimi o jejich závěrech. Biografická rozmluva umožňuje vyhnout se mnoha etickým problémům vznikajících při sociologických výzkumech, jako je sledování účastníka a sociologický průzkum, tím, že posiluje roli účastníků a usnadňuje jim prezentaci vlastních příběhů vlastními slovy. Také díky tomu vznikne čtivější materiál. Naneštěstí to ale znamená tvrdou práci pro editora!

V první fázi tohoto výzkumného a literárního projektu jsem se soustředil na deset dlouhodobých členů komunit v celé Austrálii. Výsledek je nyní k dispozici jako pěkně ilustrovaná kniha „Od utopického snění k realitě komunit“, vydalo ji nakladatelství University Jižního Walesu v Sydney (1995).

Tento proces biografické rozmluvy byl mnohem rozsáhlejší, než ten, který jsem použil v druhé fázi tohoto sociologického výzkumného a literárního projektu. Důvodem je fakt, že pro mnoho účastníků není angličtina mateřským jazykem. Pracovat s pomocí překladatelů bylo opravdovou výzvou pro mne, účastníky i překladatele. Ale výsledek za to stojí.

Délka existence komunity a „úspěch“ komunity

Historie utopického komunitního životního stylu je mnohem více impozantní z hlediska nadšení účastníků než z hlediska jejich schopnosti realizovat své sny. Idea utopismu je obvykle mnohem přístupnější než jakékoliv komunitní experimenty.

Ve svém důležitém výzkumu uvedla dr. Rosabeth Kanter (13), že komunita musí vytrvat jednu generaci, aby mohla být pokládána za „úspěšnou“. I když otázka, co znamená „úspěšnost“ komunity, byla široce rozebírána (14), zůstává nezpochybnitelným faktem, že pokud má nějaká skupina přispět ke sociálnímu zlepšení, musí přinejmenším vydržet delší dobu. Všichni členové komunit hovoří o tom v co doufají a čeho chtějí dosáhnout svým experimentováním s komunitním stylem života. Tyto výsledky jsou tím lepší, čím déle komunita existuje. A všechny komunitní skupiny zařazené do této knihy opravdu existují dlouho – průměrně 33 let!

Velmi, velmi krátká historie utopických komunit

Idea, že lidé mohou vytvořit ideální společnost, zbavenou sociálních problémů, v níž se vše bude sdílet společně, kde by „dobro“ zvítězilo nad „zlem“ – tato idea je stará jako lidstvo samo (15).

Lidé zkoumající společnost vždy hledali vysvětlení a prostředky pro zmírnění nerovnosti, utlačování a nespravedlnosti. Baum (16) poukazuje na to, „tyto sentimentální touhy po lepším světě, v němž by lidé sdíleli vlastnictví a spolupracovali, se staly utkvělou představou, která se táhne po celou historii lidstva až do dnešních dnů“. Vize pradávného ráje (tj. Zahrady Edenu) zřejmě pomohly formovat židovsko-křesťanské myšlení. První zaznamenané utopisty najdeme ve Starém zákoně. Proroci, jako např. Ámos v 8. století před naším letopočtem, tváří v tvář sociálním podmínkám v nichž žili, volali po novém uspořádání společnosti založeném na spravedlnosti a nevykořisťování. Ezechiel jde ještě dál a popisuje, jak by tento nový společenský řád – utopie – mohl být realizován. Viděl zdokonalenou společnost jako nevyhnutelný důsledek ujištění že mezi lidmi a Bohem je vše v pořádku. Dokazoval, že tento osvícený postoj by vyústil v morální mezilidské vztahy a nevykořisťovatelský stát. Tato jednoduchá myšlenka je stále živá v současných komunitách, včetně několika přiblížených v této knize.

Nejznámějším utopistou je bezpochyby Plato. Ve své Republice, publikované ve 4. století př.n.l., poprvé plně rozvinul představu nové, alternativní společnosti. Představoval si společnost, v níž si nejsou všichni rovni, ale patří do přesně vymezených sociálních tříd, přičemž tato společnost je řízena laskavou vládou „filozofických králů“. Tato vládnoucí třída by nesměla vlastnit majetek a musela by žít komunitně, dělíc se s ostatními dokonce i o své manželky a děti. Nezbytnost tohoto požadavku zdůvodňoval Plato potřebou zlepšit genetické vlastnosti lidí. Tvrdil, že utopický stát musí podporovat rozumné rozmnožování, aby lidé dosáhli dokonalosti.

První skutečně existující skupinou žijící utopickým nebo též alternativním životním stylem, byli pravděpodobně Esenští (Esejci) ve 2. století př.n.l. (17). Esenští žili komunitně, sdíleli rovným dílem všechny zemědělské a řemeslné produkty. Žili také ve společných domech a společně jedli – zkušenosti současných komunit ukazují, že tyto rysy jsou důležité pro rozvoj a upevnění komunity. Bibličtí výzkumníci jako např. dr. Barbara Thiering (18) tvrdí, že Ježíš Kristus žil mezi Esenskými a že to zásadně ovlivnilo i ranné křesťanství.

Po smrti Ježíše vyvinuli jeho následovníci formu komuny, která je přímým předchůdcem mnoha křesťanských komun, které existují v současnosti, přičemž některé jsou představeny v této knize. Ranné křesťanské komuny, založené na sdílení a rovnosti, byly kulturním protikladem, opozicí proti materialistické nadvládě Římské říše. Paradoxním důvodem pro zánik těchto komun byly spektakulární politické úspěchy křesťanské církve jako hierarchické organizace (19).

Komunitní životní styl prvních křesťanů se zachoval pouze díky klášterům, které vznikly ve 4. století. Většina z nich pokračovala v ideálech komun (20), jejich členové udržovali společné vlastnictví majetku, vědomě rozvíjeli rodinnou atmosféru, společně pracovali, společně jedli jídlo a společně se věnovali rituálům modliteb a zpěvu. Stejně jako sekularizace ranné křesťanské církve způsobila zánik celého křesťanského komunitního hnutí a jejich uzavření v klášterech, tak stejně tak sekularizace a rostoucí materiální vliv klášterů vedl k radikálním změnám a oslabení komunitní rovnosti.

I když praktická realizace utopických komunitních ideálů byla potlačována na mnoha frontách, utopismus sám dostal nový podnět během renesance díky spisovatelům jako byl sir Thomas More (který vytvořil pojem „utopie“ v r. 1515) a sir Francis Bacon. Vzniklo také mnoho heretických komun, jako např. Kataři (anglicky Cathari) ve Francii a Itálii v 11. století, a Valdenští (Waldenses) ve 12. století ve Francii. Za zmínku stojí i několik pokusů vytvořit sekulární komunity jako např. Bratři volného ducha (the Brethren of the Free Spirit) ve středověké Evropě a Kopáči (The Diggers) v 17. století v Anglii, ale tyto měly jen krátké trvání.

Hnutí Anabaptistů (novokřtěnců, viz. Habáni) ze zhruba stejné doby vedlo k rozvoji mnoha spirituálních komun, byly založeny na víře ve společné vlastnictví všech věcí a rovnosti všech. Jejich komunity byly záměrné a fungovaly díky jakési „řízené anarchii“. Anabaptisté představovali výzvu a nebezpečí pro vládnoucí představitele církve a států, protože nabízeli způsob realizace „nebe na zemi“. „Touhy, které do té doby buď nebyly zaměřené na specifický cíl nebo se soustředily na věci mimo tento svět, náhle získaly hmotnou podobu. Najednou mohly být realizovány – tady a nyní – a vnuknout sociálním snahám jednotný cíl.“ (21) Tato utopistická vise nové, alternativní společenské reality, jak ji představili Anabaptisté, byla revoluční výzvou existujícímu společenskému pořádku. Ve 30. letech 16. století se německé město Münster stalo komunou anabaptistů, v níž se sdílely peníze, bydlení, dokonce i partneři (22). Ačkoliv anabaptisté byli násilně potlačeni, přesto pokračovali v dalším rozvoji, vedeni utopickou ideou realizovatelného společného „nebe na zemi“, která je vedla jako maják. Komunitně žijící anabaptisté dosud existují jako Habáni (Hutterites) a Bratrská společenství (Bruderhof) (23).

Moderní sekulární utopické komunitní hnutí vděčí za svůj vznik myšlenkám komunitních filozofů a praktiků 18. a 19. století, jako byli Charles Fourier, Robert Owen, Etienne Babet a John Ilumphrey Noyes. Ovlivnili je mnohem více než starozákonní proroci. Tito muži vytvořili představu sociálního zřízení osvobozeného od problému industrializace. Komunitní hnutí tak bylo chápáno ne jako ideál dosažitelný jen skupinami asketů, ale jako moderní možnost jak žít ve složité průmyslové společnosti.

Komunitní hnutí dosáhlo svého vrcholu především v Americe v průběhu 19. století. Americké utopické komunity jako New Harmony, Shakers, Amana, Rappites, Oneida, Brook Farm a Icaria byly veřejně známé, proslavené a pomáhaly šířit na celém světě (24) dobovou teorii „dokonalosti“, představu, že nová dokonalá společnost je možná. Nebe je možno realizovat zde a nyní na zemi – takové bylo jejich svůdné poselství. Tyto komunitní skupiny, často popisované v dobovém tisku po celém světě, sehrály zásadní roli v popularizaci komunitního způsobu života jako alternativy vůči sociálním problémům průmyslového kapitalizmu.

Tyto komunitní experimenty pronikly i do vzdálené Austrálie, kde, pod vedením utopických spisovatelů a praktiků jako byli William Lane a Horace Tucker, vznikla řada komunit, mnoho z nich s podporou vlády. V 19. století bylo v Austrálii zapojeno do komunitního života mnohem větší procento obyvatel než v kterékoliv jiné „západní“ zemi.

Utopičtí spisovatelé 19. století nejen že přispěli ke vzniku mnoha komunitních experimentů, ale vytvořili i významnou novou ideu – koncept záměrné komunity (intentional community). Díky tomu začal být společenský řád chápán nikoliv jako „přirozený a Bohem nebo přírodou daný“, ale jako výsledek domluvy, souhry sociálních, politických a ideologických sil. To znamenalo, že je možno žít jinak, i když může být obtížné toho dosáhnout. Víra v dokonalost a dobrovolnost, hlavní myšlenka utopických sociálních teoretiků a praktiků 19. století, se rozšířila do celého světa do mnoha forem. Vmísila se do socialismu, agrárního populismu, do mnoha forem anarchismu, pronikla mezi radikální křesťany i mezi bojovníky za lidská práva. Navzdory mnoha chybám utopismus přežil a rozšířil se do společenského vědomí a politické reality mnoha západních kultur.

V USA existovaly komunity nepřetržitě od konce 17. století (25), v Austrálii nepřetržitě od založení první australské komuny Herrnhut v r. 1853 (26). Stejné to bylo v Británii v posledních 200 letech (27) a rovněž v západní Evropě a i v mnoha jiných zemích jako např. v Indii, kde existuje hnutí Gurukula (odnož hinduismu) a Ashramů. Takže komunitní životní styl není ani výstřelkem poslední doby ani krátkodobým fenoménem. Má dlouhou a bohatou historii ve většině částí světa.

***

Geoph Kozeny, dobře známý americký komunard a vědec zkoumající komunity, zjistil pozorováním utopický cíl dnešních komunit (28) – „navštívil jsem stovky záměrných komunit a zjistil jsem, že všechny mají jeden společný rys: všechny jsou založeny na vizi lepšího života… každá skupina si ale sama určuje co to znamená a jejich vize jsou vždy unikátní.“

Následujících 15 kapitol vám pomůže nahlédnout do současného komunitního hnutí na celém světě. Tyto kapitoly nabízí a vypráví příběhy komunit žijících podle světských i náboženských ideologií, nacházejících se jak ve městech tak i ve vesnicích na všech pěti kontinentech a najdete mezi nimi jako komuny tak záměrné komunity. Jinými slovy, tato kniha nabízí široké spektrum komunitního životního stylu, tak jak existoval na celém světě v 90. letech 20. století.

Příběhy, které v ní najdete, jsou plné důvtipu, soucitu a moudrosti.

Odkazy:

(1) Asi nejlepší vysvětlení těchto pojmů najdete v: A. Butcher, Classifications of Communalism, setf-puhlished, 1991.

Jsou také diskutovány v: The Bulletin of the International Communal Studies Associalion, No. 14,1993, pp. 2-5; a No. 15, 1994, pp. 6-10,

(2) Největší taková skupina o jaké vím je Kibbutz Givat Brenner v Izraeli, který má okolo 2000 obyvatel.

(3) Y. Oved, Two Hundred Years of American Communes, New Brunswick: Transaction, 1988, p. viii.

(4) První americká komuna byla založena v r. 1663 dánskými Mennonites pod vedením Pietera Plockhoy. Během roku ji násilně rozehnali britští vojáci.

(5) Communilies Directory: A Guide to Cooperative Living, Langley: Fellowship For Intentional Cornmunities, 1995.

(6) Toto číslo zahrnuje pouze menší část komunit – ty, které souhlasí se zveřejněním informací o sobě. Tajná databáze, v níž jsou uvedeny, obsahuje 1219 skupin, ale její manažer říká: „Odhaduji, že komunit existuje přinejmenším 10x více. Ale kdo ví? Může jich být ještě mnohem víc.“ (v T. Miller, America’s Alternativě Religions, Albamy: SUNY, 1995, p. 376.

(7) C. Coates et. al. Diggers and Dreamers 96/97, Winslow: D&D Publications, 1995.

(8) J. How, Personal Communication, 30 January 1996.

(9) T. Weggemans, ‘Modern Utopia and Modem Communes’ in Utopian Thought and Communal Experience, eds. D. Hardy and L. Davidson, London: Middlesex Polytechnic, 1989, p. 52.

(10) Například: T. Weggemans, op. cit.; W. Metcalf & F, Vanclay, 1987, Sociál Characteristics of Alter¬nativě Ufestyle Parúcipants in Ausiraiia Brisbane: IAER, Griffith University; D. Questcnberry & M. Mor¬gan, 1991, A Demographic Analysis of 186 North American Intentional Communities, presented at the International Communal Studies Association Conference, Elizabethtown, U.S.A.; and M. Cummings & H. Bishop, 1994, ‘Stereotypes Challenged’, in Communities: Journal of Cooperative Living, No. 84, pp. 10-2.

(11) B. Zablocki, Alienation and Charisma, New York: The Free Press, l980, p. 155.

(12) Z mnoha důvodů tato metoda nefungovala u jedné skupiny, u německé UFA-Fabrik, která souhlasila s účastí na projektu. Kvůli této skupině jsem mussel cestovat do Berlína a strávit čas rozhovory s členy skupiny a zápisem jejich vyprávění. První verzi jsem odeslal na posouzení a opravu chyb. Stejně jsem to udělal i s finální verzí.

(13) R, Kanter, Commitment and Community, Cambridge: Harvard University Press, 1972.

(14) J.Wagner, ‘Success in Intentional Communities’, Communal Societies, V. 5,1985, pp. 89-100.

(15) Mnoho knih analyzuje historii komunitních experimentů. Pět nejlepších z nich jsou: A. Apsier, Communes Through The Ages: The Search of Utopia, New York: Julian Messner, 1974; W. Armytage, Heavens Below, London: Routledge and Kegan Paul, 1961; P. Baum, Another Way of Life; The Story of Communal Living, New York: Putnam’s Sons, 1973; N. Cohn, The Pursuit of the Millennium, London: Paladin, 1970; and F. and F. Manuel, Utopian Thought in the Western World, Cambridge: Harvard University Press, 1979.

(16) Baum, op. cit. p. 29.

(17) Baum, op. cit. pp. 33-5.

(18) B. Thiering, Jesus The Man, Sydney: Doubleday, 1992.

(19) Baum, op. cil. pp. 37-8.

(20) Most of these guidelines to communal living owe a debt to Benedict of Nursi who, in 529 drew up a set of rules for the Monte Cassino Monastery in southern Italy. These Benedictine rules of communal con- duct are stil! valid today,

(21) K. Mannheim Ideology and Utopia, London: Routledge and Kegan Paul, 1936, pp. 190-1.

(22) Cohn, op. cit., Chapter 13; A fascinating and fairly accurate historical novel bascd on this is by N. Salaman, The Garden of Earthly Detights, London: Flamingo, 1994.

(23) Mennonites and Amish are also part of the Anabaptist tradition, but are not so communal.

(24) We can find news about these communal groups in small Australian and New Zealand newspapers and magazines of the 1880s and ’90s.

(25) Oved, op. cit., p. xiii.

(26) B. Metcalf, From Utopian Dreaming to Communal Reality, Sydney: University of New South Wales Press, 1995, pp. 15-40.

(27) D. Hardy, Alternative Communities in Nineteenth Century England, London: Longman, 1979; and A. Rigby, Alternative Realities, London: Routledge and Kegan Paul, 1974, pp. 17-42.

(28) G. Kozeny, ‘Constructive Criticism’ in Communities: Journal of Cooperative Living, No. 88,1995, p. 6.