Zdroj: stránky W.A.S.

Stojím na nádraží ve Vroclavi a čekám se svým synem na vlak, který nás odveze domů k Lubratowu. Oba jsme ještě velmi rozrušeni. Cítíme se, jako kdybychom odjížděli z domova, z druhého domova na opačném konci Polska. V malebné vesničce v Jizerských horách zůstala naše velká rodina, která se tam sešla ze všech koutů Polska i ze zahraničí. Navzájem se utěšujeme, že to nebylo naposledy, že je určitě všechny ještě potkáme. Věříme, že to je pouze začátek společné cesty.

Do Wolimierze nás mohlo přijet tolik díky finanční podpoře
GEN (Global Ecovillage Network – Globální síť ekovesniček). Díky tomu mohlo přijet několik lidí z naší organizace – ze skupin “Mama bum” a “Ska leczeni” a také několik přátel, aby se společně se svými dětmi pustili do různých aktivit.

Setkání je možno rozdělit na 2 části: setkání GEN a pak festival
W.A.S. (Wiejskie Alternatywne Spoleczności – Vesnická Alternativní
Společenství). Nejprve k setkání členů
GEN-Europa (zahrnuje Evropu, Afriku a Malou Asii). Přijeli sem lidé z Německa, Skotska, Dánska, Finska, Ruska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Francie, Španělska, Portugalska, Turecka, Izraele, Senegalu, a také z Brazílie, USA a Mexika. Po tři dny se v divadelním sále ve Wolimierzi konaly dopoledne schůzky GENu (debaty o záležitostech organizace, jako zprávy o jejích aktivitách, finanční otázky atd.). Po obědě se konaly workshopy a večer promítání filmů a diapozitivů z jednotlivých ekovesniček.

Ohledně způsobu organizování setkání se můžeme hodně naučit od lidí z GENu. Tentokrát setkání řídila dělala Bea z Mexika. Všechno se konalo správně a přesně. Kdo se zúčastnil některého workshopu, mohl se naučit praktické dovednosti. Já jsem se např. zúčastnila vynikajícího workshopu o řešení konfliktů, který vedli členové Zegg z Německa. Jiné workshopy se týkaly např. ekonomiky a života v ekovesničkách. Skutečnou “pastvou pro oči” pak bylo promítání filmů a diapozitivů z různých zemí. Těžko to popsat, prostě je to třeba vidět.

Největší dojem na mě udělaly:

  • Film z Commune de Bagnaia – v krásně situované vesničce v
    Toskánii společně 20 lidí vytváří
    skutečný domov. Z filmu vyzařovalo teplo a slunce a
    harmonie mezi prací na 80 ha půdy a večerním
    odpočinkem na terase a veselou oslavou při vínu z vlastní
    vinice. Film uváděli Amy a Alfredo.
  • Film z Torri
    Superiore, který komentovaly Lucilla a Cristina. Skupina
    dobrovolníků tam pracuje na restaurování
    staré středověké stavby (u nás je nemožné,
    že by takový objekt mohlo obývat nějaké
    společenství).
  • Film ze Skotska, z ekofarmy Findhorn.
    Je to dokonale fungující organizace, která
    vlastní a v praxi používá plně ekologickou
    techniku a která ročně přivítá na
    workshopech a setkáních tisíce lidí.
  • A také hřejivý film a diapozitivy, které
    přivezla Luda, jediná účastnice z Ruska, která
    žije v nedávno vzniklé komunitě Grišino.
    Situace ekovesniček je ve světě různá. Např. v Dánsku
    existuje celá síť ekovesniček, které jsou
    dobře propojené, mají svůj časopis, každý
    rok pořádají společná setkání,
    vydávají mapy svých vesniček, vydali i dvě
    knihy o ekovesničkách v Dánsku. Jak je to možné?
    Odpověď je jednoduchá – podporuje je dánská
    vláda. Dánské ekovesničky dostaly vládní
    grant na budování experimentálních
    domů a dále velikou dotaci, aby v každém regionu
    mohla vzniknout ekovesnička. Dánové si zaslouží
    velké uznání.

    Ve Finsku, kde 10000 jezer objímá 10000 ostrovů
    a kde žijí miliardy komárů vzniká nadace pro
    lidi, kteří chtějí koupit půdu. Okouzlující
    Fin Atilla, který nás všechny zaujal svou
    osobností, nám vysvětlil, že je zajímá
    především výměna praktických
    zkušeností, a ne jen informací.

    V Německu existuje 40 komunit, tvoří společnou
    organizaci a dvakrát ročně pořádají setkání.
    Dokonale fungujícím společenstvím je např.
    Lebensgarten.

    V Turecku jsou 3 ekovesničky, dozvěděli jsme se více o
    skupině 20-ti lidí, kteří žijí ve vesničce
    “Ekofoca” nedaleko Izmiru. Zjistili jsme, že Turci jsou
    velice otevření a příjemní lidé.

    Podobná situace je u našich jižních
    sousedů. Na Slovensku existuje jedna ekovesnička ve střední
    části státu – Zaježová, v níž bydlí
    35 lidí, vlastní 15 domů, společné centrum s
    8-mi místy na ubytování a školu
    ručních řemesel.

    V Čechách existují 3 ekovesničky. Jednu z nich
    jsme navštívili čtvrtý den našeho
    setkání. Byl to pěkný zážitek. Přešli
    jsme “zelenou hranici” a potom jsme prošli
    třešňovou alejí (netušila jsem, kolik
    existuje odrůd třešní) do Jindřichovic
    (wolimierzské společenství s nimi spolupracuje).
    Tam jsme navštívili muzeum plné starých
    vzácných předmětů, které naši
    předkové kdysi používali běžně. Největší
    dojem na mě udělal dvoumetrový hoblík a pračka z
    předminulého století. Děti z komunity společně s
    cikánskými dětmi z vesnice (pod vedením
    Petra z “Divadla deště”) nám pak odehrály
    divadelní představení.

    Dva kilometry za vesnicí se nachází na
    dvanáctihektarovém pozemku zemědělská
    usedlost společenství, kde její obyvatelé
    bydlí bez elektrického proudu, obdělávají
    půdu, chovají koně a další zvířata
    (nemohli jsme se dost vynadívat na oslíka). Dvě
    rodiny s dětmi a několika přáteli bydlí ve velkém
    domě se společnou kuchyní, v níž nás čekalo
    teplé jídlo. Před domem hořel oheň a bodrá
    Češka v lidovém kroji tam zpívala a hrála
    na housle. Vzpomněla jsem si na výrok jednoho Dána,
    který se také zúčastnil našeho
    setkání. Již několik let žije v Čechách a
    chce tam vybudovat novou ekovesničku (PermaLot).
    Řekl, že obyčejné vesnice v Polsku, Čechách nebo na
    Ukrajině jsou často mnohem ekologičtější než
    ekovesničky na Západě. Je v tom hodně pravdy a hluboký
    postřeh člověka, který zná realitu Západu i
    Východu.

    Úplně jiné je to u nás, v Polsku. Jasně
    mi to ukázala moje rozmluva s jedním člověkem z
    Izraele, který žije v ekologickém kibucu. Položil
    mi otázku: “Velmi se mi tohle setkání
    líbí, jsem tu pár dní, ale můžeš
    vysvětlit, jaká organizace tady u vás funguje?”
    A to byl problém. Snažila jsem se mu to vysvětlit. U nás
    v Polsku neexistují podobné ekovesničky jako jinde.
    My máme každý své vlastní domy, svá
    hospodářství, bydlíme dále od sebe v
    okruhu několika vesnic, sami si nakládáme se svými
    penězi, sami se staráme o svou ekonomickou situaci, ale
    spolupracujeme v různých oblastech (hlavně je to hudba, ve
    Wolimierzi je to divadlo). Spojují nás stejné
    zájmy, ale nevytváříme žádnou pevně
    strukturovanou organizaci. Existují sice mezi námi
    různá nevelká společenství, ale to jsou
    spíše lokální záležitosti.

    Jiné to je, když člověk žije v ekovesničce. Nemusí
    se starat o palivo na zimu, o každodenní platby, o peníze
    na studium svých dětí nebo na dovolenou. Pracuje
    pro společenství tolik kolik může, má každý
    měsíc peníze na vlastní drobné výdaje
    a všechny přebytky jsou použity pro dobro všech
    členů.

    Je to výborná myšlenka, ale u nás
    v Polsku vyvolává slovo “komunita”
    negativní asociace. Myslím si, že zatím
    ještě nejsme připraveni na takovou formu soužití.
    Proto také máme v Polsku jen síť Vesnických
    Alternativních Společenství (Wiejskie Alternatywne
    Społeczności – WAS) a Vesnických Vzdělávacích
    Center (Wiejskie Centra Edukacji – WCE).

    Velice důležité pro změnu našeho myšlení
    jsou výměnné pobyty v zahraničních
    ekovesničkách. Naše děti již vyrůstají v
    jiném systému a určitě podle zákona
    protikladů budou ve své dospělosti hledat co nejtěsnější
    formu soužití, kterou je život v komunitě. Svět mají
    otevřený, budou si moci sami vybrat, kde a jak chtějí
    žít. Myšlenka ekovesniček je krásnou,
    mírovou iniciativou, učí nás toleranci a
    nacházení darů pozitivní energie. Jsme
    šťastní, že setkání GEN se
    uskutečnilo v naší zemi.

    Velice důležité bylo pro nás setkání
    se všemi těmi pěknými lidmi, kteří nám
    hodně vyprávěli o svém životě, byli vůči nám
    otevření, ukázali nám, jak se dá
    společně bavit, zpívat i tančit. Naučili jsme se mnoho,
    “nabyli jsme si baterky”, ale myslím si, že jsme
    jim také něco dali. Doufám, že tím “něčím”
    byl právě následný festival WAS.