Možná, že název tohoto textu způsobí, že někteří čtenáři trochu překvapeně pozvednou obočí. Ale loutkové divadlo s ekovesničkami a komunitami rozhodně významně souvisí.

Zkušenosti z celého světa ukazují, že každá komunita si potřebuje rozvíjet vlastní kulturní a umělecké aktivity jako alternativu vůči současné masové, odosobněné a globalizované pop-kultuře. Zcela zákonitě se tak vrací ke starším prověřeným formám umění. Jednou z nich je i loutkové divadlo.

Proto se chci tomuto fenoménu více věnovat. Ale nejenom proto – díky našim vlastním dětem jsem se v poslední době sám pustil do výroby loutek a hraní loutkového divadla. A je to velice příjemná aktivita.

Loutkové divadlo je velmi prastará forma umění. Možná jedna z nejstarších. Podle materiálů Muzea loutkařských kultur v Chrudimi a dalších zdrojů na internetu se loutkové divadlo pravděpodobně vyvinulo z dávných magických obřadů, které zřejmy byly prazákladem pro různé druhy umění. Každopádně je známo, že loutky se po mnoho staletí ba i tisíciletí hojně používaly pro rituální náboženské hry.

Dnes už není možní říci, kde loutkové divadlo v minulosti vzniklo. Číňané tvrdí, že vzniklo v Číně, Řekové se chlubí, že loutky vymysleli oni, podobné ambice mají i Indové, kteří už před naším letopočtem používali závěsné loutky i stínohru. Pravdou každopádně je, že podle archeologů loutky s pohyblivými končetinami existovaly už ve starém Egyptě cca 2000 let před naším letopočtem. Pohyblivé loutky z keramiky nebo slonoviny, ovládané provázky, byly nalezeny v egyptských hrobkách stejně jako u jiných zaniklých civilizací, např. u Etrusků. Loutkohry byly také velice oblíbené i ve starověkém Řecku a Římě, ve středověku se s úspěchem zabydlely v křesťanství.

Loutkové divadlo také vždy patřilo mezi oblíbené lidové aktivity. V lidovém prostředí se jeho prostřednictvím předávaly hlavně pohádky, jimž duchovně založení lidé přisuzují velký význam pro duchovní rozvoj lidstva. Loutkové divadlo se tak doslova stalo nástrojem duchovního vývoje. Zvláště tento jeho rys si podle mne zaslouží naši pozornost. Protože snaha o další duchovní rozvoj je silně patrná v mnoha komunitách. U některých je dokonce jedním z hlavních důvodů existence dané komunity (byť ne vždy výslovně zdůrazněným).

Novodobá historie českého loutkového divadla se počítá od 17. století. Prvním významným českým loutkařem byl patrně Matěj Kopecký, o němž se asi každý z nás učil ve škole (povídání o něm najdete např. ve Wikipedii). Veřejně působil na konci 18. a v první polovině 19. století.

Skutečně zlaté období českého loutkového divadla začalo ve druhé polovině 19. století a svého vrcholu dosáhlo za tzv. první republiky ve 20. a 30. letech 20. století. V té době existovalo mnoho loutkařů, kteří vyráběli loutky podle návrhů významných umělců jakým byl např. Mikoláš Aleš. Také se v té době průmyslově vyráběla rodinná loutková divadla, pro něž rovněž nakreslili kulisy přední výtvarníci té doby. Rovněž hromadně vycházely tiskem texty loutkových her.

Za první republiky vznikly také pozoruhodné knihy o loutkovém divadle. Jejich autorem byl např. František Jirásek. V jeho knihách se dá najít vše, co zájemce o loutkové divadlo potřebuje vědět. A také mnohem víc – při jejich čtení nestačím žasnout, co všechno dokázali lidé s loutkami vymyslet. Některé informace již ale bohužel zastaraly – jako např. popisy materiálů, z nichž lze vyrobit loutky a rekvizity pro divadlo. Tomu se chci věnovat v dalších dílech tohoto cyklu.

Za druhé světové války došlo k velkému útlumu aktivit, dalšího rozvoje se české loutkové divadlo dočkalo až po válce. Je pozoruhodné, že po únoru 1948 se mnoho umělců, kteří nesměli z úředního rozhodnutí být jinak veřejně činní, uchýlilo k loutkovému divadlu. Ještě na konci padesátých let vycházely tiskem loutkové divadelní hry, v nichž se to hemží narážkami a obrazy, které by patrně sotva mohly být jinak zveřejněny. Další vývoj si asi dovede každý domyslet – s rozvojem televize a později počítačů, začala domácí loutková divadla rychle zanikat a stejně tak prořídly i řady profesionálních souborů.

Tolik krátký historický úvod. Příště se už chci věnovat konkrétním návodům na výrobu divadla a loutek.