Tenhle nápad bude pravděpodobně připadat skalním šachistům jako naprostý nesmysl. Ale já už tuto hru opakovaně vyzkoušel s různě starými dětmi a vždy měla úspěch. Děti měly radost, že „hrají šachy“ a přitom se nemusely bát, že přijdou o své figurky.

Upravili jsme si totiž šachy tak, aby se v nich nevyhazovalo a přitom soutěžilo a zároveň spolupracovalo. Dvě sady figurek stojí proti sobě a pohybují se i téměř stejně jako při běžné hře. Cílem hry ale je, aby si oba „týmy figurek“ vyměnili místa. Tj. musí se dostat na opačnou stranu šachovnice než dříve stáli, ale zase na správná místa. Ne na ta úplně zrcadlově stejná, ale na správná z hlediska pravidel hry.

Všechny figurky táhnou jako obvykle, akorát pěšcům jsme umožnili, aby se hýbali všemi směry stejně jako král. Tj. aby mohli táhnout i dozadu. Figurky se navzájem nevyhazují, pouze se vyměňují. Je jedno zda s protivníkovou figurkou nebo s vlastní.

Tím pádem se bojovná hra mění na logický logistický problém. Jak co nejrychleji dostat své figurky na druhou stranu? Dáma a věže a střelci rázem získají velice strategický význam, protože se mohou pohybovat takřka bez omezení. Tím pádem mohou ostatní pomalé figurky dostat velice rychle na druhou stranu. Zároveň mohou i protivníkovy figurky vrátit zpět na jejich stranu.

Vítězství je pak rovnováhou mezi snahou dostat své figurky co nejrychleji do cíle, vzájemnou spoluprací a snahou co nejvíce zpomalit protivníka překážením a vracením jeho figurek.