bezdek_pruvod_deti_celyPro dobré fungování komunity (a tím i ekovesničky) je zapotřebí cíleně rozvíjet spolupráci mezi jedinci a pocit sounáležitosti a spoluzodpovědnosti za dosažení vytčených cílů.

Opravdu zdravá a skutečně fungující komunita vyžaduje, aby její členové začali uvažovat jinak, než bývá v “běžném” životě zvykem. Velmi důležité např. je, aby přehnaně nezdůrazňovali prvek vzájemného soupeření mezi jedinci nebo skupinami. Ale aby se naopak vědomě učili “táhnout za jeden provaz” a přitom si zachovávat svou individualitu.

Je to úkol obtížný, protože je těžké hledat nějaký příklad, z nějž bychom se mohli poučit. Současná společnost bohužel přehnaně zdůrazňuje souboj individualit a osobní ambice, naopak během “výstavby socialismu” docházelo někdy ke snahám udělat z lidí masu stejně přemýšlejících a stejně se chovajících jedinců bez vlastní osobnosti. Proto je hledání komunitní zlaté střední cesty obtížné. Ale když je snaha, cesty se vždycky najdou…

Jednou z těchto cest – někdy trochu opomíjenou – jsou např. společenské hry. Pokud si zavzpomínáme na hry, které známe, tak zjistíme, že to jsou bohužel většinou hry soutěživé, někdy až dravé. Jen vzpomínejme – už od mala jsme se učili soutěžit mezi sebou, učili jsme se, že je potřeba zvítězit, že musíme být lepší než ti ostatní. Asi většina her, které známe, je taková. Samozřejmě, že nejvíce záleží na tom, s jakým vnitřním přesvědčením konkrétní hráč hraje. Přesto ale může u některých lidí v komunitě vznikat v jejich myšlenkovém světě rozpor – spolupráce v běžném životě na jedné straně, ale zábava soutěživá na straně druhé?

Dá se namítnout, že se tím způsobem uvolní a realizují i egoistické složky osobnosti a je to úvaha jistě v mnohém správná. Na druhou stranu je podle mne ale potřeba zamyslet se i nad tím, že právě hry slouží k tomu, aby si během nich hlavně děti vyzkoušely různé vzorce chování. Proto se domnívám, že kromě soutěživých her by součástí společenského života komunity měly být i hry zaměřené na vědomé rozvíjení spolupráce a budování pocitu sounáležitosti.

Zamýšlel jsem se vícekrát nad tímto tématem a zkoušel jsem párkrát různé takové hry hrát – ať už s dětmi v turistickém oddíle, který jsem kdysi vedl a nebo sám s jinými dospělými na různých akcích. Nevím, zda si na základě těchto kusých zkušeností mohu dovolit zobecňovat, ale mimo jiné jsem dospěl k jednomu zajímavému poznatku ohledně organizování takovýchto her. U her zaměřených na budování kolektivu a spolupráci nemusí (a nebo snad nesmí?) být rozhodčí. Mám dojem, že pojmy hráč, rozhodčí, zodpovědnost i podvádění získávají u těchto her úplně jiný rozměr. Což ovšem neznamená, že by taková hra neměla pravidla a nikdo by nehlídal její průběh. To ne, každá hra musí mít svá pravidla. I náš život má svá pravidla. Takže ani pravidla ani rozhodčí nezmizí. Ale mohlo by to např. směřovat k tomu, že všichni účastníci budou zároveň hráči i rozhodčí. Každý by se takto měl učit chápat, že pokud uspěje, je to úspěch i pro všechny, a pokud bude podvádět, podvádí jak sebe, tak i všechny ostatní, neboť úkol vlastně nedokáže splnit svými silami.

Princip “všichni jsme hráči i rozhodčí” totiž podle mne nejvíce odpovídá tomu, jak doopravdy funguje demokraticky organizovaná komunita. Taková komunita totiž nemůže fungovat na hierarchickém principu silného vůdce-rozhodčího. Naopak všichni členové společně tvoří rozhodnutí komunity (pozor, toto nemá nic společného s vynucenými “jednohlasnými názory” jak je známe z dob socialismu).

Při hře zaměřené na spolupráci totiž jde (stejně jako v životě komunity) o to, jak dosáhnout společného cíle co nejkvalitněji a nejefektivněji (rychlost může ale nemusí být důležitá). Přirozenou součástí takových her mohou být i “hrací peníze”. Neboť je podle mne potřeba, aby se hráči učili dobře chápat i význam peněz jako jakési “energii”, kterou je nutno použít pro dosažení společného i individuálního cíle. Nejlépe asi, aby hráči i skupiny během hry peníze jak “vydělávali” tak i “utráceli”, přičemž ale peníze by neměly být hlavním cílem. Cílem by mělo být něco hodnotnějšího. Podobně jako si ekovesničky nekladou za cíl být bohaté, ale žít trvale udržitelným životem.