Pokud sdílíte ideje rodových osad a chcete zkusit alternativní životní styl na vesnici, měli byste hledat spřízněné duše v klubech Anastasia, které v Rusku existují prakticky v každém městě a jejich adresy snadno najdete na internetu. Také tam najdete informace o již existujících ekovesnicích, k nimž se můžete připojit.

Na jaké problémy můžete narazit? Ekovesnice – ať už ruské nebo zahraniční – nejčastěji řeší tyto otázky:

1. jak rozhodovat

2. jak vydělat peníze

3. kdo bude vlastnit pozemky a majetek

1. Jak rozhodovat

Osobně se domnívám, že nejoptimálnějším přístupem je rozhodovat o důležitých otázkách společným konsenzem na setkáních celé komunity. Tj. všichni musí být za nebo proti. Tento model se často používá v zahraničních ekovesnicích. Obyvatelé osady posoudí problém, hlasují, znovu ho posoudí a společně hledají cesty jak dosáhnout souhlasu všech členů komunity. Pokud někdo nesouhlasí, pak je mu nabídnuto aby přišel s alternativním návrhem, který by všechny uspokojil a dostane na to určený počet dní. Občas takto vznikají nečekaná řešení, která opravdu uspokojí všechny, jindy se nesouhlasící člověk po zvážení možností přidá k názoru ostatních. Bohužel, tento model je u nás v Rusku zatím obtížně použitelný, což velmi dobře ví každý, kdo se někdy zúčastnil setkání, na nichž se řešily sporné otázky. Přesto se ruské ekovesnice snaží k tomuto modelu směřovat, např. v Arše (Kovčeg) se rozhodnutí přijímají většinou tří čtvrtin hlasů. V osadě Tiberkul se rozhodnutí také přijímají na společných setkáních, ale pokud se nepodaří najít konsenzus, pak se osadníci obracejí s žádostí o rozhodnutí na Visariona, který je pro ně nezpochybnitelnou autoritou.

2. Otázku peněz řeší osady různě

V nových osadách mnoho lidí ještě nepřerušilo vazby s městem a buď tam čas od času pracují a nebo pronajímají svůj městský byt. Každopádně podle zkušenosti zahraničních i ruských ekovesnic existuje mnoho způsobů jak si vydělat na živobytí, hlavně člověk nesmí být líný.

Zde jsou příklady:

• Prodej ovoce a zeleniny pěstované ekologicky. V Rusku je zatím odbyt biopotravin malý, ale věřím, že má před sebou velkou budoucnost. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že nehledě na mnohem vyšší cenu, jsou produkty pěstované v ekovesnicích velice žádané, protože lidé se více zajímají o zdraví.

• Chov včel a prodej medu a včelích produktů.

• Agroturistika. Pro její rozvoj je vhodné vybudovat v osadě aspoň jeden dům pro ubytování hostů. I pro počáteční rozjezd a další rozvoj osady je takový společný dům vhodný.

• Pořádání seminářů a aktivit, při nichž se využije právě dům pro hosty. Takové akce se konají v ekovesnicích na celém světě. Jsou to např. esoterické semináře, řemeslné workshopy, umělecké aktivity, ekologické stavění apod.

• Je možno domluvit se s místními majiteli lesů na pomoci s lesními pracemi. Takto se dá získat i dřevo na stavby a na topení.

• Prodej mléka a mléčných produktů, vajec apod. I když jste vegetariáni a v osadě je zakázáno zabíjet zvířata a drůbež (často je to podmínkou pro bydlení v osadě), tak vám nikdo nebude bránit chovat např. kozu.

• Školky pro pěstování sazenic stromů. Je to přínos pro budoucnost, i kdyby jste tyto stromky pěstovali ze semínek.

• Pěstování a sběr léčivých rostlin.

• Výroba bylinných čajů.

• Různé řemeslné výrobky.

A existují i další způsoby, stačí trochu přemýšlet.

3. Otázka vlastnictví

V této otázce souhlasím s názorem Fedora Lazutina, lídra osady Archa. Ten říká, a dokládá to mnohými příklady, že novým osadníkům není možno hned převádět pozemky do jejich vlastnictví. Někteří lidé, kteří přichází do osady, to berou jen jako experiment, nejsou ještě doopravdy rozhodnuti o tom, že chtějí takto žít. Tím spíše, že ceny pozemků v osadě nejsou velké a pro obyvatele velkých měst není problém dát požadovanou částku dohromady. A pak se stane, že se takový „experimentátor“ na svém pozemku dlouho neukáže, nebo se rozhodne odložit vše na později. A nebo – a to je mnohem horší – může ho prodat lidem, kteří nesdílí ideje ostatních osadníků. Stejně tak ho může rozprodat po částech mnoha lidem. Tím vším trpí ostatní osadníci. Optimální je aby pozemky vlastnila např. nezisková organizace. Jejich další osud se pak řeší společným konsenzem. Mnohým se to zdá být tvrdé, ale v evropských ekovesnicích se tyto otázky řeší ještě tvrději. Mám zkušenost ze dvou dánských ekovesnic. Pokud se tam někdo rozhodne odejít z ekovesnice, pak je mu vrácen úvodní vklad (bez jakýchkoliv úroků) a svůj dům musí prodat ekovesnici za cenu stavebních materiálů. Taková cena je pak zhruba desetinou reálné ceny domu, protože na Západě se nejvíce platí za práci, ne za materiál.

Příklad neziskové organizace můžete najít na webu ekovesnice Archa.

Nakonec chci ještě říci pár slov o lídrovi osady. Podle mého názoru závisí v Rusku úspěch jakékoliv iniciativy na osobě lídra. Vzniká tak paradoxní problém, protože u nás není mnoho takových vhodných lidí. Takový člověk totiž na sebe musí vzít zodpovědnost za celý podnik z toho důvodu, že ví, že to tak musí být. Ne kvůli tomu aby si zvyšoval sebevědomí nebo získal nestandardní výhody. Naopak on sám musí do projektu vložit hodně sil a často i peněz. V tomto směru se mi líbila slova zakladatele jedné americké ekovesnice, o němž mi vyprávěl Vlad Kirblatěv, lídr ekovesnice Grišino. Když se toho Američana ptali jak a proč se stal vůdčí osobností projektu, tak řekl: „Prostě jsem viděl co je potřeba dělat a dělal jsem to. Nikdo to nedělal, proto jsem to udělal já.“ Okolo takového člověka se pak obvykle vytvoří skupina pomocníků, kteří stejně jako on pracují bez nároku na odměnu. Teprve potom se dílo začne dařit.