Překlad článku ze stránek ruské ekovesnice Archa (rusky Kovčeg).

Autor: Lajsan Mirzagitová

Zdroj: web ruské ekovesnice Archa

Ekovesnička – to je místo, ať už na vesnici nebo ve městě, kde se lidé snaží žít trvale udržitelným způsobem života. (GEN – Europe)

První ruské ekovesničky vznikly na začátku 90. let 20. století, v obtížném období rozpadu SSSR, reorganizace ekonomiky a celého života v zemi. Počátečnímu rozvoji ekovesnic napomáhalo to, že na jednu stranu se díky „perestrojce“ konečně začalo mluvit o existujících ekologických problémech a na druhou stranu se mnoha lidem zhroutil jejich dosavadní způsob života – sociálně i profesně. Seznámení se s ekologickými problémy a psychologické otřesy způsobené rychle se měnícím stylem života přivedly mnohé k hledání trvale udržitelného životního stylu. Rozvoji ekovesnic napomohlo i to že lidé se mohli seznámit se zkušenostmi zahraničních ekovesnic.

V zahraničí se ekovesnice začaly objevovat na začátku 60. let a zvláště po r. 1968 se začaly rozvít velmi intenzívně. Tehdy vznikla v Indii z iniciativy duchovní učitelky nazývané Matka, pokračovatelky učení indického mystika Sri Aurobindo, ekovesnice Auroville (Město úsvitu). Nyní v ní žije více než 1200 lidí 31 národností, kteří sem přijeli ze všech koutů světa. V současnosti je těžké spočítat kolik existuje ve světě ekovesnic. Existuje celosvětová asociace GEN, Globální síť ekovesnic, která sdružuje tři regionální sítě – Evropu, Ameriku a Asii a Oceánii. Přesto nemůžeme z počtu jejich členů jednoduše určit počet ekovesnic, i kdybychom předpokládali, že většina je členy GEN nebo s ní má kontakty. Členy sítě jsou totiž kromě jednotlivých osad i celá národní a regionální sdružení. S jistotou může ale říci, že toto hnutí je mohutné a šíří se po celém světě.

Nejznámější ruské ekovesnice, které vznikly v „první vlně“, jsou Kitež (Klužská obl., 1992), Grišino (Podporožský region, 1993), Nevoekovil (Sortavalský reg., 1993), Tiberkul (Kuraginský reg., Krasnojarský kraj, 1994). První tři byly při svém vzniku finančně podporovány domácími i zahraničními grantovými organizacemi, podporujícími ekovesnice ve světě. Naopak ekovesnice Tiberkul je v mnoha ohledech unikátní. Tato mega-osada byla vytvořena vyznavači Visariona, který v r. 1991 založil Církev posledního přikázání a prohlásil se za nové vtělení Krista na Zemi. V současnosti tam žije více než 5000 obyvatel, dále se rozrůstá a je tak největší ekovesnicí nejen v Rusku, ale i ve světě. I když se navzájem liší, mají tyto první ruské ekovesnice jeden společný rys. Vytvořili je a obývají je vzdělaní lidé z měst, kteří předtím neměli mnoho zkušeností s životem na venkově (když nepočítáme chalupy). Měnící se podmínky života v zemi mnohé z nich přinutily hledat alternativní filozofii a styl života. Ruské ekovesnice fungují podle stejným principů jako ekovesnice ve světě. Osady fungují jako právnické osoby. Tři z nich se snaží vytvořit na svým pozemcích chráněné přírodní oblasti. Pro všechny je hlavní život v souladu s přírodou, nepoškozování přírody. Proto se snaží snížit svůj vliv na okolní prostředí, nepoužívají pesticidy, herbicidy, umělá hnojiva, většinou jsou to vegetariáni, členové osady Tiberkul dokonce musí být vegany. Osady se snaží být co nejvíce soběstačné, snaží se o harmonické vztahy uvnitř komunity, ať už se organizují jako jedna společná komunita (Tiberkul, Kitež) anebo jako společenství nezávislých rodin (Grišino, Nevoekovil). Obyvatelé všech těchto ekovesnic se věnují různým duchovním naukám, přičemž volba nauky je individuální u různých obyvatel jedné osady, samozřejmě na rozdíl od Tiberkulu, kde je víra jednotná.

V r. 2005 byla založena Ruská síť ekovesnic, jejímiž členy se staly ekovesnice Grišino, Nevoekovil a Velký kámen a která se stala přidruženým členem Evropské sítě ekovesnic.

Na začátku 21. století dostal rozvoj ekovesnic nový, mnohem mocnější impuls díky idejím rodových osad Vladimira Megreho. V současnosti existuje již skoro sto iniciativ směřujících k založení rodové osady. Většina z nich je ale stále ve fázi aktivit iniciativní skupiny lidí, kteří hledají příp. již chystají vhodné pozemky. Nicméně zhruba polovinu z nich bychom již mohli označit za základ budoucí osady – tj. iniciativní skupina již vlastní pozemky a nějaké obytné objekty a snaží se vytvořit komunitu. Obvykle na místě budoucí osady žije zatím jen několik osob, ostatní občas přijíždějí. V ostatních existujících osadách již lidé žijí celoročně, jako např. v osadě Archa (Kovčeg), kde v r. 2006 žilo 50 dospělých a o něco méně dětí. I rodové osady jsou založeny na podobných principech jako ekovesnice. Rozdíl je ale v motivaci lidí, které je zakládají. První ruské ekovesnice vznikly kvůli rozčarování z hospodářské a sociální situace v zemi. Naopak rodové osady nyní zakládají lidé, kteří chtějí žít harmoničtěji než je to možné ve městě, snaží se navázat přirozené mezilidské vztahy v malých komunitách a snaží se chovat harmonicky k přírodě a Zemi. Specialitou rodových osad je majetkové uspořádání. Každá rodina vlastní nedělitelný kus půdy, který nesmí být prodán, obvykle o velikosti 1 ha, stejně jako ostatní rodiny žijící okolo a tento majetek se má v rodině předávat z generace na generaci.

(pokračování)