Obyvatelé ekovesnic také mají tendenci konat více aktivit společně než jak je tomu běžně. To dovoluje lepší využití energií.

Sieben Linden EcovillageDomy jsou často v ekovesnici umístěny okolo vytápěcích systémů a toto vytápění je často realizováno odpadní dřevěnou štěpkou. Obytné domy jsou konstruovány podle principů energeticky úsporných staveb, čímž se dále snižuje spotřeba elektřiny. Navíc se v ekovesnicích i hodně elektřiny vyrábí. Např. Findhorn dodává do veřejné sítě elektřinu ze svých čtyř větrných turbín.

Dalším přínosem života v komunitě je relativně nízká úroveň vlastnictví spotřebního zboží jako jsou pračky, sekačky, televize apod. Místo toho, aby je vlastnil každý, lidé je sdílejí. Komunity také mají společné prádelny. Lidé se scházejí v bytech, aby se dívali na DVD a videa. Společné vlastnictví a sdílení aut je naprosto běžné. Navíc se v ekovesnicích pořádá množství společenských aktivit – sborové zpívání, taneční hodiny a společné koncerty. Tím se snižuje potřeba vlastnit televize, hry a jiné prostředky zábavy.

Druhým klíčovým faktorem, který přispěl k malé ekologické stopě ekovesnic, je způsob pěstování potravin. Všechny zmiňované ekovesnice si pěstují značnou část potravin samy. Dvě z nich – Ithaca a Findhorn – dokonce provozují systém „komunitou podporovaného zemědělství“, díky němuž zásobují potravinami i mnoho rodin mimo ekovesnice. Obyvatelé ekovesnic se především snaží „jíst podle ročního období“, čímž snižují potřebu dovozu potravin a lépe se tak propojí s tradiční místní kulturou. Navíc většina jejich jídel je v bio kvalitě a vegetariánská, což dále snižuje ekologickou stopu.

Eco-building at FindhornTřetím faktorem je skutečnost, že studované ekovesnice samy zaměstnávají značnou část svých obyvatel, čímž se snižuje potřeba cestovat za prací. Největším zaměstnavatelem ve Findhornu je Nadace Findhorn – vzdělávací společnost, která zaměstnává asi 100 lidí a připravuje v regionu vzdělávací kursy pro asi 3000 lidí. Ale to není jediná firma ve Findhornu. Sídlí zde také jediný výrobce solárních panelů ve Skotsku, dále sdružení „Stromy pro život“, jež bylo oceněno různými cenami za své aktivity na ochranu přírody, výrobce systému pro recyklaci vody, architekti, je zde divadlo, škola, dvě kavárny, posilovna, obchod, vydavatelství, stavební společnost stavějící ekologické stavby, sídlí tu umělci atd. Cesty za prací jsou naprosto minimální.

Tyto tři klíčové faktory dohromady umožňují studovaným ekovesnicím dramaticky snížit jejich ekologickou stopu. Navíc se nezjistilo, že by se průměrný obyvatel ekovesnice považoval za chudého. Také nebyly zjištěny žádné pocity deprivace – přitom mainstreamová media neustále tvrdí, že by jimi trpěli lidé, kteří by snížili svou spotřebu. Závěr je jednoduchý – komunity, které společně sdílí zdroje a jejichž členové pracují a baví se společně, mají nejen nižší dopad na životní prostředí, ale jejich členové se cítí být šťastnější!

A toto je největší dar ekovesničkového hnutí – být nezávislý na úrovni spotřeby a přitom si žít dobře. Nejvíce kacířský je pak závěr, že po dosažení určitého životního standardu (jež téměř všechny domácnosti v západní Evropě překonaly již velmi dávno), už nelze zvyšovat kvalitu života a pocit štěstí další konzumací, ale jedině budováním a udržováním smysluplných vztahů s dalšími lidmi.

(Z novinek GEN-Europe, zima 2006/2007)