Než budu pokračovat, chtěl bych vysvětlit, proč záměrně nerozlišuji označení „dramaterapie“ a „tvořivá dramatika“, resp. výraz „dramaterapie“ pokud možno nepoužívám. Důvod je jednoduchý – „dramaterapie“ zní příliš jako nějaká léčba. Proto se to slovo dá použít při rozhovorech s učiteli, ale před dětmi a rodiči používám raději „tvořivou dramatiku“.

A nyní zpět k našemu kroužku. S textilními panenkami jsme pracovali 3 měsíce. Pro začátek jsem chtěl s dětmi zkusit něco klasicky pohádkového a přitom neklasicky pojatého. Proto jsem sáhl po filmu „Byl jednou jeden král“ s nezapomenutelným Janem Werichem. Podle něj jsem napsal krátkou zjednodušenou verzi, která měla jen 5 postav – krále, jeho rádce „A tak dále“ a tři princezny. Kupodivu se i v této silně zjednodušené verzi dala použít většina slavných výroků z tohoto filmu a výsledek byl na školní poměry myslím si velmi dobrý.

Když jsme začali zkoušet hru podle scénáře, tak se velmi rychle ukázalo, že scénáře už asi nikdy neodložíme a také, že děti milují, když mohou prostřídat různé role. I toto, jak jsem později zjistil, je jeden z výrazných rysů dramaterapie. Hraní se scénářem a střídaní rolí. Ale o tom ještě více později.

Pak nám ale do našeho kroužku zasáhla „vyšší moc“ a ze školy nás vyhnal azbest. Určitě jste o tom tehdy četli v novinách. Naše škola byla jednou z těch česko-budějovických škol, které se musely dočasně stěhovat jinam, protože při zateplování dělníci nakládali se starými zateplovacími panely plnými azbestu stručně řečeno „bezstarostně“. Dalo by se to říci i jinak a mnohem trefněji, ale jistě pochopíte, že nemůžu, protože by se proti tomu dotyčná firma mohla i ohrazovat. Díky tomuto přístupu byla školní budova a hlavně školní jídelna zamořeny azbestem natolik, že všichni museli pryč.

Toto neplánované vyhnanství trvalo 4 měsíce a po tu dobu se samozřejmě kroužky nekonaly. Jenže když jsme se pak na jaře konečně do školy vrátili a kroužky se opět obnovily, ukázalo se, že kvůli této delší pauze budu muset přijít s něčím novým. Textilní loutky už starší děti přestaly bavit. Už si začali připadat moc velcí na takové hraní.

Možná se to na první pohled nezdá, ale každý půlrok v životě dítěte ve škole znamená dosti velkou změnu. Měl jsem v kroužku děti ze čtvrté, páté a šesté třídy a na každém z nich byla „po návratu z azbestu“ poznat velká změna. Proto jsem musel nutně vymyslet něco nového.

A tak se zrodila idea velkých, ale co nejlehčích, přímo na jevišti voděných loutek a divadelní hry podle knih o Harry Potterovi. Byl to rok 2012, mnohé děti chtěly být jako Harry, chodit do Bradavic a hrát Famfrpál na košťatech a milovaly hrát si na kouzlení.

Protože ale dotyčná škola , kde jsem ten kroužek dělal, byla waldorfská, tak ale musím říci, že jméno „Harry Potter“ zde nemělo zrovna nejlepší zvuk. Důvody nechci rozebírat, nechci se nikoho dotknout. Diskutovat o filozofických postojích lidí je něco jako diskutovat o politice a v českém prostředí to i stejně dopadá.

Dalo mi to trochu práce, ale přeci jen s mi podařilo vysvětlit některým učitelům, že knihy o Harry Potterovi milují právě ty děti, které mají různé problémy a velice se jim líbí idea, že by se problémy daly vyřešit kouzlem.

A tak jsme se doma s mojí ženou, která je malířka a výtvarnice (určitě znáte její stánky http://www.galerie-katerina.org/ ), pustili do jejich vyvíjení a výroby. Všechny velké loutky, které se běžně používají, mají jeden zásadní problém – obvykle jsou velice těžké.

Např. v Písku mají historické velké loutky, vysoké asi 70 cm, které jsou vyrobené z lipového dřeva a váží opravdu velmi hodně. Odehrát s nimi celé představení je něco jako totálně se zničit v posilovně – vyžaduje to opravdu hodně fyzické síly.

To by samozřejmě děti v mém kroužku nikdy nezvládly. Proto jsem bádal na internetu a postupně jsem zjistil, že profesionálové odlehčují velké loutky tím, že např. hlavy modelují z polyuretanové pěny nebo podobných materiálů.

Následovala snaha (marná) dozvědět se více, jak to profesionálové dělají a potom řada pokusů a omylú, ale na konci jsme měli fungující způsob, jak takovou loutku vyrobit. Věc je v podstatě velice jednoduchá – stačí k tomu desky tvrzeného polystyrénu, které se používají na izolování staveb, lepidlo, které je umí slepit bez naleptání a potom ostré „žiletkové“ nože, které se běžně prodávají i v papírnictví. Tehdy jsem to všechno kupoval v prodejnách Baumax-x. Desky byly tlusté cca 1cm a lepil jsem je lepidlem „Mamut“. Funguje to stejně, jako kdybyste části loutky dělali z dřevených desek, akorát se to mnohem snáze „obrábí“. Jen pozor, ostré žiletkové nože jsou opravdu velmi ostré.

(pokračování příště)