Začalo to jako „obyčejný“ loutkoherecký kroužek a postupně se nám to pod rukama rozrostlo v něco, o čem jsem až dodatečně zjistil, že se tomu říká „dramaterapie“ či „tvořivá dramatika“. Odborníci prominou, že tyto dva pojmy nerozlišuji tak přesně…

V minulosti jsem nějaký čas vedl turistický oddíl na skautských principech a byla to hodně dobrá zkušenost. Především mě alespoň nějak připravila na dospívání našich dětí. Každé dospívání je síla – i to vlastní i to vlastních potomků. A dospělí to těm dospívajícím obvykle nijak nezjednodušují. Spíše naopak. Ale jak praví můj oblíbený ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích Albus Brumbál – na vině jsou dospělí, protože zapomněli, jaké to je být mladý…

Jelikož jsem nechtěl, aby mě postihlo to samé – tedy abych se stal tím „zodpovědným a všemu nejlépe rozumějícím dospělým“, rozhodl jsem se opět k nějakým aktivitám s dětmi vrátit, ale už v jiné podobě. Skaut už mě nelákal, zato mě lákalo divadlo v jakékoliv podobě. A protože na naší škole chybělo loutkové divadlo, rozhodl jsem se ho založit.

Nejprve jsem se vydal sbírat zkušenosti na jiné školy, kde už svoje loutková divadla mají – tedy do Písku a do Příbrami. Jenže ta jejich divadla už jsou mnoho let fungující, zaběhaná a profesionální a řeší úplně jiné věci, než s jakými se bude potýkat začínající skupinka nadšenců. Navíc u nás existuje poměrně hodně loutkových divadel, proto jsem si říkal, že děti vlastně nepotřebují „další loutkové divadlo“, ale něco zcela nového a zajímavého.

Ač to může znít naivně, rozhodl jsem se jít do experimentu – hraní s textilními přímo vedenými loutkami, které budou děti držet přímo v rukou a hrát s nimi na scéně ze školních lavic. K tomuto experimentu mě inspirovaly typické waldorfské textilní panenky, které můžete vidět v mnoha podobách na internetu.

Některé tyto panenky jsou tak krásně udělané, že přímo lákají ke hře. Bohužel, první zkušenost ukázala, že je budeme muset trochu modifikovat. Typická waldorfská panenka je totiž příliš tuhá, nedá se s ní mnoho dělat, kromě toporné chůze a poskakování. Také končetiny má příliš krátké a „tlusté“, než aby se s nimi daly vyjadřovat jakékoliv emoce.

Proto jsme s mojí ženou, která je výtvarnice, zkusili udělat vlastní modifikovanou waldorfskou panenku, která má delší končetiny, které jsou jen slabě vycpané a dají se proto snadno ohýbat. Také jsme jim nedělali napevno vlasy a oblečení, ale vyrobili jsme jim malé paruky z vlny a převlékací šaty. Viz. fotografie u článku.

Na začátku školního roku jsme pak na škole vypsali nový kroužek a čekali jsme. Do kroužku se k mému překvapení přihlásily i starší děti a tak jsem byl zvědav, jak „hraní s panenkami“ přijmou. Překvapení jsme nakonec byli všichni velice příjemně – nové loutko-panenky děti zaujaly. A k mému velkému překvapení si s nimi dobře pohrály nejen holky (u nichž se to dalo čekat), ale kupodivu i kluci – což bylo opravdu velmi zajímavé.

Začali jsme krátkými improvizovanými scénkami, kdy se děti měly snažit vyjadřovat s loutkami různé emoce a děje. Ještě musím říci pár slov o dětech, které se do kroužku přihlásily – protože o ně tu přece jde. Ukázalo se, že se přihlásily takové děti, které sice velmi přitahuje divadlo, ale které se obvykle při nacvičování divadla ve třídě příliš neprosadí. A to z různých důvodů – některé děti se prostě jen styděly a měly trému a nevěřily si. Ale jiné děti měly i vážné problémy se čtením textu, se zapamatováním nebo s mluvením. U některých byly tyto problémy přímo kumulované.

Během několika setkání jsem zjistil a pochopil několik věcí. Především – došlo mi, že nemůžu počítat s tím, že bychom někde vystupovali se „seriozním představením“. Děti na to opravdu neměly – ať už síly, schopnosti či odvahu. Na druhou stranu jsem ale ke svému velkému překvapení už po několika setkáních zjistil, že toto svobodné projevování vlastních nápadů a svobodné hraní s našimi loutkami-panenkami má na děti velice pozitivní vliv.

Např. jedno dítě, které podle učitele neumělo pořádně souvisle promluvit, dokázalo najednou s loutkou odříkat souvislé a dlouhé dialogy. Pochopitelně tomu nejdříve nechtěl nikdo věřit, tak to bylo překvapivé…

loutky

Když jsem se na to dětí ptal, vysvětlily mi, že když mluví za loutku, tak se nemusí bát, protože ty chyby přece dělá loutka, ne ony. A opravdu to fungovalo. Když „loutka udělala chybu“, tak to bylo něco zcela jiného, než když samo dítě ve škole udělalo chybu. Pozitivní změny u dětí takto stále pokračovaly a doneslo se mi, že děti se vrací z kroužku „jako vyměněné“ a i jejich schopnosti ve škole, ale hlavně jejich sociální vztahy v kolektivu, se zlepšují.

Postupně jsme se také dopracovali k určité ustálené podobě kroužku. Na začátku zařazujeme něco jako „divadelní rozcvičku“. V jejím rámci mají děti – samostatně nebo i ve skupince, záleží, jak se dohodnou – volně improvizovat na nějaké téma. A to buď klasicky „činoherně“ nebo jako pantomimu apod.

Např. jsme měli témata – co zajímavého jsem zažil a nebo vyjadřujeme různé emoce – jak se chovám, když se ve škole ukrutně nudím, či jak se chovám, když mě něco velice baví. Obzvláštní úspěch mělo téma – předveď sourozence, předveď rodiče a také předveďte učitele, kteří se mezi sebou baví o dětech.

Po této „zahřívací části“ přejdeme k vlastnímu hraní. Zde se musím trochu zastavit. Ukázalo se, že děti ještě nejsou schopné improvizovat delší než několika sekundové scénky. Aby se mohly projevit, nutně potřebují nějaký scénář. Na druhou stranu ale nechtějí, aby měly pevně rozdělené role, protože mají pocit, že by je to silně svazovalo. Proto jsme postupně dospěli k tomu, že v hlavní části kroužku přehráváme různé scény ze zvolené hry a to tak, že děti si vždy před scénou vyberou, jakou roli chtějí hrát.

(pokračování příště)